V době, kdy se v Sovětském svazu formovala Československá vojenská jednotka, ještě zdaleka nebylo o výsledku války rozhodnuto. Vítězství nad fašizmem bylo jen pevnou vírou.

V Buzuluku se sešli chlapci a děvčata předvojenského věku, padesátníci a ženy, zdraví i méně zdatní, siláci i slabí, komunisté i antikomunisté, vysokoškoláci i lidé s obecnou, Češi, Slováci, Ukrajinci, Židé, Volyňští Češi, kteří starou vlast znali jen z vyprávění.

Ti lidé chtěli bojovat proti Hitlerovi jakkoliv a s kýmkoliv.

Podplukovník Svoboda – přes obrovskou různorodost vojáků – trval na velmi důkladném výcviku. Cvičilo se vše, co v té válečné době, která kladla na vojáky velké nároky, bylo potřeba. Dlouhé denní a noční pochody za každého počasí a s plným zatížením byly na denním pořádku.

Když únava byla už nesnesitelná, postavil se velitel do čela, aby vojáky povzbudil svým osobním příkladem. Proto se snažili s ním udržet krok, nechtěli se nechat „starým pánem“ zahanbit. Na něm nikdy nebyla únava znát, tak ji uměl ignorovat.

Byl nesmírně starostlivý velitel. Výtečně znal psychologii vojáka, věděl co mu může – kromě té těžké vojenské služby – život ztěžovat a ztrpčovat. Podle toho jednal. Tato jeho vlastnost byla neocenitelná.

Bylo tomu tak i na frontě. Válka je ke každému vojákovi neúprosná: Nedává mu čas na spánek, na odpočinek, žene ho cestami necestami, voják musí i tam, kde neprojde stroj, neprojde kůň, břemena musí naložit na vlastní záda. Sužuje ho hlad, zima, špína…

Náš velitel to všechno prodělával se svými vojáky. Nehřál se v teple, nevysvětloval plamennými slovy od zeleného stolu, že vydržet se dá všechno. Ostatní ho pak následovali, vydávali ze sebe skutečně vše.

Velel tenkrát na začátku jen malinké jednotce, takže si dnes snad nikdo nedokáže představit, jaké s ní byly obrovské starosti. Byl si plně vědom toho, že zatím existuje jen jeden jediný prapor, prostě jedináček. A jako s jedináčkem se s ním paplal.

Málokdo jiný by to byl dokázal.(str. 59, 60)

 

Plukovník v záloze dr. Vojta Erban

Bylo to v Charkově v 0.30 hodin dne 3. března 1943…. Po usilovném pochodu sněhem a mrazivou vánicí jsme měli v nohách přes 300 km. A není se věru co divit, že nám přišel vhod rozkaz, který jsme před čtyřmi dny dostali ve vesnici Puškarnoe u Bělgorodu přímo od velitele voroněžského frontu generálplukovníka Golikova: do večera 1. března dosáhnout usilovným pochodem Charkova, kde budeme podřízeni veliteli 3. armády, několik dní si odpočineme a dáme se před prvním bojem jak se patří do pořádku.

Plukovník Svoboda v polní uniformě jako všichni, ověšen vším, co k tomu patří, od brašny s mapou a pistole až po dalekohled, stojí sotva znatelně nachýlen tak, abychom dobře viděli na mapu a on aby dobře viděl na nás. Nepospíchá. Nikdy se neukvapoval. Čím složitější a drsnější byla situace, tím klidnější byl jeho pohled i hlas a střídmější gesto. Netrvalo déle než minutu a malé velitelské shromáždění bylo i psychicky připraveno vnímat, pochopit a vykonat jeho rozkaz. Rozechvění – ostatně pochopitelné, vždyť on byl v té místnosti jediný, kdo už poznal frontu a boj – rychle pominulo, vystřídáno do té doby neznámým pocitem zvláštní družné sounáležitosti, neobvyklého soustředění a jasného myšlení. Zvolna, nebo se to jen tak zdálo, ukázal na mapu a téměř tiše, ale zřetelně vysvětloval situaci na blízké frontě, která se v posledních hodinách neočekávaně změnila k horšímu. Nacistické velení soustředilo v prostoru jižně od Charkova přes 30 nových divizí zřejmě dokonale vyzbrojených a na plných počtech. Úkol praporu…..A teď už energicky vyznačuje směr dalšího postupu – dvěma proudy, západním na Mirgorod, východním na Arťuchovku. Zde je řeka Mža. Na jejím pravém břehu, hned proti Mirgorodu, je asi tři a půl kilometru dlouhá vesnice Sokolovo. Její jméno zní blízce, ale více nám v tu chvíli ještě neříká.

Vyrazili jsme přesně v 02.30 hod.

Náš pan plukovník, jak se mu mezi námi říkalo, mohl jet ve velitelských saních, ale nejel. Kráčel s vojáky, které znal všechny jménem. Věděl o jejich osudech z dřívějška, o lidských přednostech a slabostech. Nejvíce myslel na nejmladší chlapce a na 38 žen a děvčat této skoro ještě neznámé, nevelké, zato však rychle a dobře vycvičené československé jednotky. Bál se o ně od okamžiku, kdy je v Buzuluku zařadil do 1. praporu, ale nedal to znát. Počínal si tak, jak si má počínat každý velitel a nejen velitel, prostě každý, komu je svěřena odpovědnost za lidi. Věřil jim, byl s nimi vždy a ve všem i v tom nejhorším, a ovládal svou věc. Udílel rozkazy, jako by vyprávěl, jako by se radil. Neměl v sobě onu pověstnou vojáckou „říznost“, vyznačující se nevybíravými slovy, hrubostí a řvaním. A přece – nepamatuji, že by se byl kdokoli z nás v jakékoli situaci odvážil nesplnit jeho rozkaz. Ne ze strachu, vůbec ne, ale proto, že by se musel hluboce stydět sám před sebou a před ostatními. Věřte, je těžko vyjádřit, co jsme si tehdy za svítání, nevyspalí, zmožení a jen zpola nasycení poprvé zřetelně uvědomili. Vím, že to leckomu může připadat jako oficiální tatíčkovská legenda, jako povinné čtení v čítankách pro malé děti. Je to však, čestné slovo, doslova tak: my ho měli rádi a naše úcta k němu byla spontánní. Také jsme mu mezi sebou začínali důvěrně říkat starý pán, ačkoli vůbec nebyl starý a my to věděli. Snad to bylo těmi stříbřitě bílými vlasy, snad tím, že jsme byli většinou mladší nebo o hodně mladší, možná i proto, co všechno už měl za sebou. Nebo to byla ta jeho výjimečná vlastnost být vlídně rozhodným a vždycky blízkým, být jedním z nás, a přece jiným než všichni ostatní, být osobností, na kterou se můžeš předem bezpečně spolehnout, že si v jakýchkoli podmínkách, i za okolností naprosto nepředvídatelných, určitě bude vědět rady. (str. 123, 124, 125 )

 

V nevelké místnosti Svobodova velitelského stanoviště, začouzené pověstnými „koptilkami“ (nic jiného jsme tehdy na svícení neměli) vládl spořádaný pracovní rytmus. Hlásím se na rozkaz. „Pane plukovníku, rotný…“ Pohybem ruky přerušil mé hlášení. „Pohov,“ utrousil sotva slyšitelně. Soustředěně hledí do mapy. Zvoní polní telefon. „Slyším,“ a za nějakou chvíli: „Nu dobrá, ať senka přinde.“ Jako by šlo o drobnou civilní záležitost kdesi doma v hlubokém míru. Domluvil, odložil sluchátko. Na jeho pokyn přistupuji k mapě, hrot tužky se dotkl Taranovky. A zase jako by jen vyprávěl. Je tam Brodavka s družstvem, hlásil situaci, zatím nic zvláštního. Ale brzy už něco bude, a pak se to povalí senka na nás, na Jaroše. Gvardějci mají čím dál méně času, podávají hlášení svému veliteli, k nám to jde oklikou, trvá to dlouho. „Tak se tam přesuneš a budeš hlásit z místa.“ Návrat – podle situace, na rozkaz přirozeně. Podal mně ruku, pevně stiskl a usmál se. „Tož odchod“, prohodil jako mimochodem.

Věřte či nevěřte, člověk by za tu „nevojáckou“ mluvu, za ten stisk ruky a úsměv udělal nemožné. A jak jsme si to během těch frontových let nejednou vzájemně ověřili, mnohým jiným se vedlo také tak. Bylo to mnohem, mnohem více než věkovité schema rozkazu – úkolu – hlášení. Tehdy mi někdy přišlo na mysl, že opravdový hrdina je ten, kdo dokáže překonat přirozený člověčí strach a ve jménu spravedlivé věci nasadit nebo i obětovat život; a dokonce i ten, kdo v nejnelidštějších podmínkách, jaké tato válka dokázala navodit v míře s ničím dosud nesrovnatelné, zůstane člověkem hodným toho jména. A přesně takový byl český voják, člověk Ludvík Svoboda. Muž charakterem, nikoli gestem. (str. 128, 129)

 

Generálmajor, docent ing. Oldřich Kvapil, CSc.

Stáli jsme před Kijevem. Při útoku na hlavní město Ukrajiny velím samopalné četě druhého praporu. Má četa se uprostřed bojů odtrhla od praporu a proniká před ním hluboko do města. V noci se náhodou spojuji s Tesaříkovými tankisty a Sochorovými samopalníky. Oba velitelé se svými vojáky právě obsazují dosažený cíl v západní části města. Chvilku v té noci trvá než se poznáme. Dohodl jsem se s oběma veliteli, že má četa zatím zůstane u nich.

Zbytek naší brigády i sovětská vojska jsou v těchto chvílích hezký kousek za námi. Tím větší je naše překvapení, když se náhle během noci dostaví do našeho postavení plukovník Svoboda s několika důstojníky. Srdečně nám děkuje, že jsme velmi čestně splnili úkol, který nám svěřil při osvobozování Kieva.

Vysvětluji spíš pro omluvu, jak jsem se shodou nepředvídaných okolností dostal až sem k tankistům.

„Dobře jsi udělal, žes tu zůstal. Za svítání vyrazíte dál a projedete celým městem až na jeho jižní okraj k Dněpru.“

Byl to sice bojový rozkaz, ale vyzníval jako přání. Plukovník Svoboda vyrazil s malým doprovodem na nesmírně riskantní cestu hluboko do města, aby si tam našel své předsunuté tankisty a automatčíky. Spojení v těchto hodinách ještě nefungovalo, a tak velitel brigády přišel vydat rozkazy osobně.

Byl to rozkaz, který později proslavil celou 1. čs. samostatnou brigádu v SSSR, neboť ona to byla, která prošla mezi prvními celým Kijevem od severu k jihu. (str. 37)

Generál Ludvík Svoboda převzal velení 1. československého armádního sboru v SSSR. Ale stejně ho vídáme velmi často zblízka hlavně během těžkých bojů od desátého do dvacátého září v prostoru trigonometru 534.

Třináctého září jsou boje nejtěžší. Přichází mezi nás. Vojáci už nemají sílu a my velitelé si už skoro nevíme rady, jak je dostat do protiztečí. Několikrát již došlo k boji zblízka, boje neustaly celou noc, celé dopoledne.

A teď stačí, aby přišel velitel sboru, vyčerpaní vojáci znovu vstávají a opět jdou do protizteče, neboť fašistům se podařilo dvakrát za dopoledne překročit vrchol výšiny.

Tenkrát jsme si všichni uvědomovali, co znamená osobnost velitele sboru a jeho nesmírná autorita.

Znovu si to ověřujeme v bojích bezprostředně u státní hranice.

Náš prapor pronikl devětadvacátého a třicátého září do nepřátelského postavení mezi osadami Barwinek a Zindranowa. Je to asi patnáct set metrů od naší státní hranice. Nepřítel houževnatě bránil tři bezejmenné výšiny, ale naši se na nich pevně usadili. Odrážejí protizteče. 1. října se na výšiny snáší nepřetržitý příval ohně. Vydrží naši? Velí tam nejzkušenější velitelé podporučík Steiner a Bilej. V nejtěžších chvílích si je velitel sboru volá k telefonu:

„Chlapci, jste nejblíže státní hranici, nesmíte opustit dobytý prostor.“

„Neustoupíme, pane generále, za žádnou cenu.“

Za podpory soustředěné palby našich dělostřelců svůj slib se ctí splnili. (str. 42)

 

Co říci nakonec? Že jsme celou válku měli vzorného i starostlivého velitele, současně však i rádce a otcovského přítele, za nímž jsme chodili se svými radostmi i potížemi. Vždy nám byl také vzorem v tom, jak zacházet s podřízenými, jak lidi vést osobním příkladem a nejen ostře vydávanými rozkazy. To vše a mnoho jiných věcí jsme se učili od našeho „starého pána“, jak jsme mu tenkrát už v Polsku říkali. A pod jeho vedením jsme dosáhli těch vítězství, která i dnes tvoří slavné tradice naší armády.(str. 43)

 

 

Generálmajor v záloze Alfréd Ressel

Voják pozná velmi rychle, zda jeho velitel má srdce – jestli pro něj představuje člověka, anebo je degradován na pouhý nástroj, součást, která pro něj neznamená nic víc, než prostředek k dosažení určitých cílů. Princip a povaha války tomuto rozlišení napomáhají, neboť zde slova nejsou jen pouhými slovy, ale v zápětí jsou proměňovány v činy, které vystavují člověka bezprostřednímu nebezpečí, jež ohrožuje samotný život. Proto také podle mého soudu není ve válce z hlediska vztahů důležitý jen vlastní obsah rozhodnutí, ale i jeho forma. Na významu nabývají i pouhé posuňky, gesta, pohledy, tón několika slov – neboť na víc nezbývá čas.

Tento zorný úhel mi zanedlouho po příchodu k čs. armádnímu sboru potvrdil moji představu o jeho veliteli. Generál Ludvík Svoboda patřil mezi lidi k nímž jsem získal rychle plnou důvěru pro jeho humanistický přístup k člověku. Všichni vojáci ho proto měli rádi pro jeho přímost, otevřenost a citlivost. (s. 207)

 

Je známo, že Svoboda často chodil do předních linií, i tam, kam ani nemusel. Tohle byl jen jeden případ, Sám nevím, proč to vlastně dělal, ale myslím, že chodíval záměrně tam, kde bylo zle, kde věděl, že lidé trpí. Nebylo to od něho žádné reklamní hrdinství. Myslím, že stále hledal kontakt s člověkem. Věděl, že svou přítomností může člověku pomoci tam, kde mu není dobře. Proto téměř nikdy, kdy k tomu měl možnost, nevynechal návštěvu obvaziště a polních nemocnic, kde mluvil s raněnými.

Válka se nevede zbraněmi, ale především lidmi. Proto myslím, že jedině kultivovanost velitele je zárukou jeho autority. Velitelská funkce má svou etickou náplň, která ji povyšuje nad mechanizmus odplaty, a velitel do boje vkládá oboustrannou minci práva rozhodování mozkem a odpovědnosti svědomí.

Byl jsem mnohokrát jako velitel dělostřelectva sboru přítomen přípravám, jež zahrnovaly obě neodlučitelné stránky připravovaných střetnutí.

„A jak je konkrétně zajištěna pomoc, záloha?“ Tázal se tehdy pravidelně Svoboda – jako člověk, hospodář, kterému jde celý souhrn, výsledek i jeho cena k součtu. Znal své lidi a dovedl se jich také zastat. Sám jsem se o tom přesvědčil. (str. 210)

 

 

Poručík v záloze Vasil Cendra

Když jsme byli v Buzuluku, a třebaže jako obyčejní vojáci jsme s ním jen výjimečně přišli do osobního styku, jeho osobnost byla cítit všude.

A podobně tomu bylo i v mém prvním boji.

Tehdy jsem měl vzácnou příležitost být mu nablízku, celých deset dní sledovat jeho kroky a zažít sice drobnou, ale důležitou událost, v níž měl, jak myslím, nejdůležitější slovo. První boj „na ostro“ je pro vojáka nesmírně důležitý. Mnohdy totiž rozhodne vůbec o tom, zdali bude dobrým, statečným příslušníkem jednotky, či nikoliv. Když se zvítězí v prvním boji, voják zvítězí i sám nad sebou, dá-li se to tak říci. Protože, ať si kdo chce co chce říká, i sebestatečnější voják má v době, „kdy jde prvně se svou kůží na trh“ strach. Zdá se mi to pochopitelné. A když mu první boj tento strach potvrdí, je to moc špatné. Je potřeba dlouhého času, než se „otrká“ a vyrovná se skutečností, kterou před něj válka staví.

Jsme ve výchozím postavení útoku na Kijev. Těsně před jeho začátkem jsem byl přidělen jako součást ochrany našeho velení. Bylo mou povinností být Svobodovi nablízku.

A tehdy se to přihodilo. Sotva rojnice vyrazila, kde se vzalo tu se vzalo – pět min dopadlo jako naschvál mezi naše řady. To víte, bylo to v okamžiku kdy jsme nikdo ještě ani zdaleka nečekal střetnutí s nepřítelem, a už tu byly ztráty, ranění i mrtví. Náš útok začal špatně, moc špatně.

Jen si to představte, váš kamarád, s kterým jste ještě před několika minutami rozprávěl, leží polomrtvý v bolestech vedle vás. A útok prakticky ještě nezačal.

Otřáslo to celou rojnicí.

Komu se chce jít dál?

Ale už slyším Svobodův hlas. Nepamatuji si už docela přesně, co říkal. Ale fakt je to, že už jeho vlastní přítomnost, jeho samotná osoba dokázaly přivodit, aby se každý sebral.

Pod osobním Svobodovým velením se rychle a rázně podnikaly kroky, jež zabránily rozšíření paniky. Je postaráno o raněné, řady jsou doplněny, vše znovu zorganizováno a před námi je opět jediný cíl – nepřítel.

Snad nejvíce mě překvapoval Svobodův klid. I tenkrát, když vedl boj. Každou chvíli se k němu sbíhaly spojky, nejrůznější hlášení a někde před námi hřměla děla, štěkaly kulomety a umírali lidé.

Každý okamžik přinášel nové zrníčko do dynamické a neustále proměnné situace, jež bylo třeba zařadit, analyzovat a vidět v souvislostech.

Ale teprve tehdy, když boj skončil jsem viděl, jak „starý pán“ byl unavený.

A kdo by nebyl, říkával jsem si. (119, 120)

 

 

Plukovník v záloze František Němec

Teprve ráno se dostávám na stanoviště velitele a hlásím starému pánovi všechno, co se Sokolově od včerejšího odpoledne odehrálo. Je možné, že od začátku útoku na naše postavení neuplynulo ještě dvacet hodin? Zdá se mi, že jsme bojovali týden

To víš, Frantíku, říká plukovník Svoboda, bylo to prvně a bylo to těžké. S tím jsme museli počítat, že nějaké ztráty budou. Ale tady se musíme stůj co stůj aspoň tři dny udržet. Potom nás vystřídají Sověti.

Má stažené rty, je unavený, ale klidný.

Rozčileného jsem ho neviděl nikdy. Pro mladé vojáky a později důstojníky byl víc než jen velitelem. Viděli v něm svého představitele a také svého přísného, spravedlivého a pečlivého otce.

Jeho velitelská rozhodnutí bývala někdy tvrdá, neváhal zbavit funkce důstojníka, který nebyl schopen ji vykonávat, ale přitom nikdy nenarušil jeho lidskou důstojnost. Chyby a nedostatky vytýkal tak, že jsme to chápali jako snahu poradit,pomoci. Byl vždycky přívětivý, ale nekompromisní.

Dávno před Buzulukem se mezi mnou a Vladimírem Blažkem vytvořilo úzké přátelství. V té době, kdy jsme nevěděli, do kterých světových stran nás vítr rozfouká, dávali jsme si na památku drobné dárečky. Láďa mi dal papírovou dvacetizlotku, na kterou namaloval Jana Žižku s kalichem. Povedlo se mu to dokonale, člověk by věřil, že ta bankovka byla s tím Žižkou tištěná. Láďa výborně maloval.

Táhli jsme to spolu až k Bílé Cerkvi v boji, v zábavách i v klukovinách. Když jsme se prvně dostali do průšvihu, říkám Láďovi: „No co, jdi za strýčkem, přece v tom synovce starý pán nenechá.“

Láďa nešel. Řekl: „On je voják, já jsem voják, na strejčkování on vůbec není.“

Nikdy nepovažoval úlevy, nehřešil na to, že velitel je jeho příbuzný. Plnil poctivě své povinnosti jako každý jiný příslušník. U Bílé Cerkve byl velitelem čety kulometné roty. Padl v boji, když zdržoval postup nepřátelské pěchoty.

Tu bankovku od Ládi jsem po letech dal paní Svobodové, aby ji předala své tetě, mamince mého kamaráda Vladimíra Blažka. (135)

 

 

Plukovník Josef Rada  

Byla zima třiačtyřicátého roku a já chodil netrpělivě po moskevských ulicích. Připadal jsem si tak trochu bezprizorně. V Londýně vyhověli mé žádosti a uvolnili mě konečně pro transport k naší jednotce na Východ, ale příslušníkem brigády jsem ještě nebyl.

Velitel brigády byl také právě v Moskvě. Po bitvě u Kijeva ho pozvali do Kremlu. Jaké bude to druhé setkání? Prvně jsem ho poznal ještě v polském legionu, ale to už je dávno. Teď velí brigádě, dostává se mu poct na nejvyšších sovětských místech, mluví se o něm.

Konečně ta chvíle přišla. Maršál Koněv přidělil veliteli naší brigády pro cestu z Moskvy zpět k jednotkám osobní vagón. V době války, kdy je o každý vagón nouze, to zní jako pohádka. Vracel se s námi Šmoldas, Tesařík, Rytíř, Ptáčková a jiní. Už ostřílení bojovníci.

A tu se otevřou dveře našeho kupé. Vejde velitel brigády a usedne. Chvíli se dívá z okna na krajinu a pak začne mluvit. Oživoval si naše první setkání z Polska. Ptal se na soukromé věci, na rodinu. Bylo to takové milé pohlazení. Celou tu dlouhou cestu procházel postupně všechna kupé a s každým si popovídal.

Stále jsem se cítil nováčkem brigády, i když jsem dělal pomocníka náčelníka operačního oddělení. Bylo to po bojích u Bílé Cerkve, kdy si velitel svolal velitele útvarů a další důstojníky. Vstoupím do malé místnosti, venku už je tma, tady plápolá koptilka, a čekáme. Velitelé útvaru jsou stahováni z úseků, někdo to má blíž, někdo dál.

„Kde je Toník?“ ptá se velitel brigády. Uvažuji, který. Až po chvíli mi dojde, že jde o Sochora.

„Ještě tu není?“ Zazní po chvíli druhá otázka.

Někdo z důstojníků vysvětluje, že se Sochor dostal do špatné situace. Najednou se objeví postava, z níž teče voda, sotva se drží únavou na nohou. Bohoušku, Oto, Toníku… Zní mně napoprvé divně v uších, jak důvěrně oslovuje velitel brigády své nejbližší spolubojovníky. (179, 180)

 

Ani první generálská hvězda na tom nic nezměnila. Pozval mě, tuším v prostoru Žaškova, na průzkum. Byl to takový povšechný průzkum obranného postavení, ale já z toho měl přesto trochu vítr. Vždyť jdu sám s velitelem. S generálem.

Začali jsme mluvit o některých lidech. Nevyzvídal, zřejmě si ověřoval své vlastní názory. Byla to taková důvěrná atmosféra.

„Podívej, náš protitankový oddíl se dostal do těžké situace, byl skoro obklíčen, ale dostal se z toho. No vidíš, jsou tam většinou velitelé, kteří nemají maturitu, ale jak dokázali v kritické chvíli myslet, poradit si a bojovat! A přesto v Londýně nechtějí ani slyšet o tom, abych povyšoval do důstojnických hodností nejschopnější velitele jen proto, že nemají maturitu.“

Vrátil jsem se v duchu na okamžik do Anglie. Tam bylo důstojníků přebytek. Takový paradox. U dělostřeleckého oddílu byla baterie, kde se všechny obsluhy skládaly z důstojníků. Já sám tam byl dělovodem. A tady je důstojníků nedostatek. Jste symbolická armáda, říkávali nám lidé od Ingra, zaválčíte si až doma. Pak nám dokonce přečetli rozkaz, že kdo ještě jednou zažádá o přeložení na východ, bude kázeňsky potrestán.

„Mne nezajímá vysvědčení“ pokračuje generál, „rozhodující je, jak si lidé vedou v boji. Když chci někoho vyznamenat, nebudu se už dovolovat v Londýně, Ingr to nechápe.“

Já Ingra poznal v Anglii. Když přišel začátkem třiačtyřicátého roku jako ministr národní obrany na inspekci k našim jednotkám, vůbec se už nenastupovalo. Prohlížel si vojáky v doprovodu velitele zdálky. Nástupu se bál. Lidi by zase protestovali, žádali o nasazení do boje a o odeslání na východ. Politické cíle však byli jiné. (180, 181)

 

S kvalifikací velitele čety jsem se stal velitelem dělostřeleckého pluku. Tak už to ve válce chodí. Obstojím? Cítil jsem obrovskou odpovědnost za plnění úkolu i za lidi. Měl jsem někdy pocit, že jsem až agresivní typ velitele. Jak to vlastně ten Svoboda dělá? Nikdy jsem tuto otázku nevyslovil nahlas, ale jsem přesvědčen, že si ji kladlo mnoho velitelů. Neslyšel jsem ho ještě zakřičet. Když je situace nejtěžší, zvolní a ztiší hlas. Okolí se uklidní. A jak rozumí lidem! Lidsky promluví s pologramotným vojákem, jinak, ale stejně lidsky se vzdělaným člověkem. Když vydává rozkazy, připadá mi, jako by vyslovoval přání. A já to automaticky beru jako rozkaz. Udělám chybu, třeba z neznalosti věci.

„Poslyš Rado, bylo to tak nutné?“ V tu ránu bych byl raději zavřený.

Neuznával dvě slova: Nemožné, nejde to. Když jednou vydal bojový rozkaz, trval na důsledném splnění. Rozhodoval totiž vždycky se znalostí věci. Když se situace nevyvíjela tak, jak rozhodl, ihned tam poslal své lidi, kteří byli fundovaní. Do nejsložitějších situací se šel podívat sám.

Potkal jsem ho pod krvavou kótou 534 na Dukle. U každého padlého, kterého viděl cestou z pozorovatelny, se zastavil. Sklonil hlavu a rozloučil se. ( 181, 182)

 

Majorka Danuta Drnková

Já nebyla jediná, bylo nás víc, ale starý pán o nás skutečně po celou dobu války mimořádně pečoval.

Nejmíň radostí nám ta jeho péče přinesla, když se prapor změnil v brigádu. Vydal jednoduše rozkaz, aby všechny ženy byly staženy z první linie do týlových jednotek, na štáby, na praporní a brigádní obvaziště. Abychom byly mimo bezprostřední nebezpečí.

Po celou dobu jsem byla u dělostřelců, sžili jsme se jako skutečná rodina. Nedovedla jsem si představit, že bych měla odejít. Kdo by mě tu vystřídal? Kolik mužů má tu kvalifikaci jako já?

Otálela jsem já, otálely s odchodem i ostatní. Velitel oddílu trpěl za nás, starý pán mu vytýkal, že nás ještě neposlal pryč.

Pak přišel rozkaz velmi striktní, konec, musím do týlu.

Loučení, jaké ani v Buzuluku nebylo. Já brečím, oni mají slzy v očích, dávají mi z hlubin svých batůžků dárečky, abych na ně vzpomínala, že jen takhle mi mohou poděkovat. Když mi dává Franta, kterého jsem vyléčila přímo v poli, obyčejné plechové pouzdro na cigarety, musím utéci, jak se mi chce brečet nahlas. Vždyť to je jediné, co má od ženy, tu tabatěrku mu dala na rozloučenou. Jako relikvii ji mám dodnes.

Sloužím na brigádě. Zvoní telefon, vojensky se hlásím a najednou slyším: „To jsi ty Danutko? Tak už jsi tady v bezpečí? Jsi ráda?

Vím, že je to starý pán, ale nemohu se udržet. Říkám stručně: „ Vůbec ne:“

A on se směje: Já vím. Ale tam je přece jen větší nebezpečí a já si Tvůj život na odpovědnost nevezmu.“

„Nechte mě, pane plukovníku, u oddílu! Kdo může raněným pomáhat líp než diplomovaná sestra? Moc, moc vás prosím!“

Debatujeme až nakonec slyším: „No, já si to ještě rozmyslím.“

Za pár dnů jsem jeho hlas v telefonu poznala: „Tak jsi to, Danutko, přece jen vyhrála. Co bys tomu řekla, kdyby ses vrátila zpátky k oddílu?“

Na kloudnou odpověď se nezmůžu, jen jásám.

„Dobře, když tolik chceš, tak jdi zpátky. Ale poslyš,“ začal se smát „tam je Vašek, viď? Nestačilo by Vám, kdybyste si jen telefonovali? (str. 160)

 

Když se po válce narodil malý Vašek, generál Svoboda mu šel za kmotra. Ale my jsme nesplnili, co říkal tehdy při přípitku v Potůčku – zůstali jsme jen u dvou kluků. (str. 164)

 

 

Plukovník Vojtěch Mihalisko  

Generál Sázavský nebyl jediný, jehož život skončil výbuchem miny. Mnoho ženistů zaplatilo svou práci životem.

Proto jsem byl rád, že jsem byl pověřen vybudováním symboliky ženistů na Dukle. Tvoří ji tři metry vysoký kvádr, z něhož vystupují jen lidské ruce, nadmíru opatrně se dotýkající pláště odjištěné protitankové miny. Právě v kontrastu teplé lidské ruky a chladného kovu schopného okamžité exploze je skryto všechno napětí práce ženisty.

Když se při 23. výročí bitvy o Duklu symbolika odhalovala, každý přítomný ženista si jistě vzpomínal: „Jsou to moje ruce.“ A soudruh Svoboda, který dobře znal samotářské napětí člověka, jehož protivníkem je mina, souhlasně přikyvoval: „Ano, to je ono.“

Opravdu, dodnes si Svoboda velmi pečlivě pamatuje události války, nezapomíná na její tvář ani na tváře svých spolubojovníků, a přitom všem neztrácí smysl pro humor.

V prudkém lijáku, který provázel pokládání věnců při 25. výročí Dukly, Svoboda jen stručně poznamenal: „Inu, opravdu zase frontové počasí. Copak nebylo stejně tenkrát před pětadvaceti lety?“

Na Hradě při oslavách 25. výročí osvobození republiky mne vítá slovy: “Jakpak se máš ty starý ženisto?“ A Matěje Levče zdraví ještě po 25 letech v Terezíně otázkou, která zasvěcenému leccos připomene: „Ty ještě žiješ, není možná?“

Levč totiž vezl na voze náklad min a přitom – najel na minu. Letěl málem sto metrů do křovin. Kdo by si byl pomyslel. Našli jsme ho, zabalili a položili k cestě, aby byl pochován. Po několika hodinách jedou kolem Sověti a zdá se jim, jakoby ten v balíku měl ještě nějaký tep. Nedají ho do země, ale do nemocnice. My ve sboru jsme se zatím s Levčem rozloučili. A po šesti měsících se „mrtvý“ objevil živý; málem z toho několik živých dostalo mrtvičku. Proto ho Svoboda dodnes vítá: „Zase, zase žiješ Levče?“

Dodnes se Svoboda směje tomu, jak po něm na počátku bombardování skočil nynější plukovník Megela a povalil ho na zem. „ Hrome, co se s ním stalo, snad mu nepřeskočilo, myslel si,“ říká dnes soudruh Svoboda. Ale na zemi Megela vysvětluje: „Ať trefí mne, ale ne Vás, pane generále!“

Právě to, že si Svoboda pamatuje a nezapomíná, to se mi na něm zdá nejkrásnější.

A jak skončily moje osudy? Velel jsem rotě na Dukle, u Liptovského Mikuláše a na Malé Fatře. Válka pro mne skončila v Holešově na Moravě. Tam nás zastihl 8. květen, den všeobecné kapitulace.

Až jedenáctého května jsem se ocitl se svou jednotkou v Praze. Poprvé v životě v Praze! A od jedenáctého jsem v ní zůstal až do dneška. Slavnostní pochod naších jednotek 17. května na mne udělal nejhlubší dojem z celé války. Na tu radost a štěstí, s nimiž nás lidé vítali, nezapomenu celý život. S náručemi květin jsme pochodovali Prahou, Celetná, Staroměstské náměstí. Lidé kteří si pletli naše hodnostní označení, mi říkali „pane majore“. Držel jsem květiny a byl jsem šťastný. Bylo mi 25 let. Spatřil jsem dívku, dal jsem jí všechny kytky a řekl jsem jí, že v šest si pro ně přijdu. Stála tam.

Druhého srpna jsme se vzali. Máme tři dcery a jednoho vnuka. (str. 220, 221)