Plukovník v záloze dr. Vojta Erban

Bylo to v Charkově v 0.30 hodin dne 3. března 1943.... Po usilovném pochodu sněhem a mrazivou vánicí jsme měli v nohách přes 300 km. A není se věru co divit, že nám přišel vhod rozkaz, který jsme před čtyřmi dny dostali ve vesnici Puškarnoe u Bělgorodu přímo od velitele voroněžského frontu generálplukovníka Golikova: do večera 1. března dosáhnout usilovným pochodem Charkova, kde budeme podřízeni veliteli 3. armády, několik dní si odpočineme a dáme se před prvním bojem jak se patří do pořádku.

Plukovník Svoboda v polní uniformě jako všichni, ověšen vším, co k tomu patří, od brašny s mapou a pistole až po dalekohled, stojí sotva znatelně nachýlen tak, abychom dobře viděli na mapu a on aby dobře viděl na nás. Nepospíchá. Nikdy se neukvapoval. Čím složitější a drsnější byla situace, tím klidnější byl jeho pohled i hlas a střídmější gesto. Netrvalo déle než minutu a malé velitelské shromáždění bylo i psychicky připraveno vnímat, pochopit a vykonat jeho rozkaz. Rozechvění - ostatně pochopitelné, vždyť on byl v té místnosti jediný, kdo už poznal frontu a boj - rychle pominulo, vystřídáno do té doby neznámým pocitem zvláštní družné sounáležitosti, neobvyklého soustředění a jasného myšlení. Zvolna, nebo se to jen tak zdálo, ukázal na mapu a téměř tiše, ale zřetelně vysvětloval situaci na blízké frontě, která se v posledních hodinách neočekávaně změnila k horšímu. Nacistické velení soustředilo v prostoru jižně od Charkova přes 30 nových divizí zřejmě dokonale vyzbrojených a na plných počtech. Úkol praporu.....A teď už energicky vyznačuje směr dalšího postupu - dvěma proudy, západním na Mirgorod, východním na Arťuchovku. Zde je řeka Mža. Na jejím pravém břehu, hned proti Mirgorodu, je asi tři a půl kilometru dlouhá vesnice Sokolovo. Její jméno zní blízce, ale více nám v tu chvíli ještě neříká.

Vyrazili jsme přesně v 02.30 hod.

Náš pan plukovník, jak se mu mezi námi říkalo, mohl jet ve velitelských saních, ale nejel. Kráčel s vojáky, které znal všechny jménem. Věděl o jejich osudech z dřívějška, o lidských přednostech a slabostech. Nejvíce myslel na nejmladší chlapce a na 38 žen a děvčat této skoro ještě neznámé, nevelké, zato však rychle a dobře vycvičené československé jednotky. Bál se o ně od okamžiku, kdy je v Buzuluku zařadil do 1. praporu, ale nedal to znát. Počínal si tak, jak si má počínat každý velitel a nejen velitel, prostě každý, komu je svěřena odpovědnost za lidi. Věřil jim, byl s nimi vždy a ve všem i v tom nejhorším, a ovládal svou věc. Udílel rozkazy, jako by vyprávěl, jako by se radil. Neměl v sobě onu pověstnou vojáckou "říznost", vyznačující se nevybíravými slovy, hrubostí a řvaním. A přece - nepamatuji, že by se byl kdokoli z nás v jakékoli situaci odvážil nesplnit jeho rozkaz. Ne ze strachu, vůbec ne, ale proto, že by se musel hluboce stydět sám před sebou a před ostatními. Věřte, je těžko vyjádřit, co jsme si tehdy za svítání, nevyspalí, zmožení a jen zpola nasycení poprvé zřetelně uvědomili. Vím, že to leckomu může připadat jako oficiální tatíčkovská legenda, jako povinné čtení v čítankách pro malé děti. Je to však, čestné slovo, doslova tak: my ho měli rádi a naše úcta k němu byla spontánní. Také jsme mu mezi sebou začínali důvěrně říkat starý pán, ačkoli vůbec nebyl starý a my to věděli. Snad to bylo těmi stříbřitě bílými vlasy, snad tím, že jsme byli většinou mladší nebo o hodně mladší, možná i proto, co všechno už měl za sebou. Nebo to byla ta jeho výjimečná vlastnost být vlídně rozhodným a vždycky blízkým, být jedním z nás, a přece jiným než všichni ostatní, být osobností, na kterou se můžeš předem bezpečně spolehnout, že si v jakýchkoli podmínkách, i za okolností naprosto nepředvídatelných, určitě bude vědět rady. (str. 123, 124, 125 )

V nevelké místnosti Svobodova velitelského stanoviště, začouzené pověstnými "koptilkami" (nic jiného jsme tehdy na svícení neměli) vládl spořádaný pracovní rytmus. Hlásím se na rozkaz. "Pane plukovníku, rotný..." Pohybem ruky přerušil mé hlášení. "Pohov," utrousil sotva slyšitelně. Soustředěně hledí do mapy. Zvoní polní telefon. "Slyším," a za nějakou chvíli: "Nu dobrá, ať senka přinde." Jako by šlo o drobnou civilní záležitost kdesi doma v hlubokém míru. Domluvil, odložil sluchátko. Na jeho pokyn přistupuji k mapě, hrot tužky se dotkl Taranovky. A zase jako by jen vyprávěl. Je tam Brodavka s družstvem, hlásil situaci, zatím nic zvláštního. Ale brzy už něco bude, a pak se to povalí senka na nás, na Jaroše. Gvardějci mají čím dál méně času, podávají hlášení svému veliteli, k nám to jde oklikou, trvá to dlouho. "Tak se tam přesuneš a budeš hlásit z místa." Návrat - podle situace, na rozkaz přirozeně. Podal mně ruku, pevně stiskl a usmál se. "Tož odchod", prohodil jako mimochodem.

Věřte či nevěřte, člověk by za tu "nevojáckou" mluvu, za ten stisk ruky a úsměv udělal nemožné. A jak jsme si to během těch frontových let nejednou vzájemně ověřili, mnohým jiným se vedlo také tak. Bylo to mnohem, mnohem více než věkovité schema rozkazu - úkolu - hlášení. Tehdy mi někdy přišlo na mysl, že opravdový hrdina je ten, kdo dokáže překonat přirozený člověčí strach a ve jménu spravedlivé věci nasadit nebo i obětovat život; a dokonce i ten, kdo v nejnelidštějších podmínkách, jaké tato válka dokázala navodit v míře s ničím dosud nesrovnatelné, zůstane člověkem hodným toho jména. A přesně takový byl český voják, člověk Ludvík Svoboda. Muž charakterem, nikoli gestem. (str. 128, 129)