Poručík v záloze Vasil Cendra
Sem vložte podnadpis

Když jsme byli v Buzuluku, a třebaže jako obyčejní vojáci jsme s ním jen výjimečně přišli do osobního styku, jeho osobnost byla cítit všude.

A podobně tomu bylo i v mém prvním boji.

Tehdy jsem měl vzácnou příležitost být mu nablízku, celých deset dní sledovat jeho kroky a zažít sice drobnou, ale důležitou událost, v níž měl, jak myslím, nejdůležitější slovo. První boj "na ostro" je pro vojáka nesmírně důležitý. Mnohdy totiž rozhodne vůbec o tom, zdali bude dobrým, statečným příslušníkem jednotky, či nikoliv. Když se zvítězí v prvním boji, voják zvítězí i sám nad sebou, dá-li se to tak říci. Protože, ať si kdo chce co chce říká, i sebestatečnější voják má v době, "kdy jde prvně se svou kůží na trh" strach. Zdá se mi to pochopitelné. A když mu první boj tento strach potvrdí, je to moc špatné. Je potřeba dlouhého času, než se "otrká" a vyrovná se skutečností, kterou před něj válka staví.

Jsme ve výchozím postavení útoku na Kijev. Těsně před jeho začátkem jsem byl přidělen jako součást ochrany našeho velení. Bylo mou povinností být Svobodovi nablízku.

A tehdy se to přihodilo. Sotva rojnice vyrazila, kde se vzalo tu se vzalo - pět min dopadlo jako naschvál mezi naše řady. To víte, bylo to v okamžiku kdy jsme nikdo ještě ani zdaleka nečekal střetnutí s nepřítelem, a už tu byly ztráty, ranění i mrtví. Náš útok začal špatně, moc špatně.

Jen si to představte, váš kamarád, s kterým jste ještě před několika minutami rozprávěl, leží polomrtvý v bolestech vedle vás. A útok prakticky ještě nezačal.

Otřáslo to celou rojnicí.

Komu se chce jít dál?

Ale už slyším Svobodův hlas. Nepamatuji si už docela přesně, co říkal. Ale fakt je to, že už jeho vlastní přítomnost, jeho samotná osoba dokázaly přivodit, aby se každý sebral.

Pod osobním Svobodovým velením se rychle a rázně podnikaly kroky, jež zabránily rozšíření paniky. Je postaráno o raněné, řady jsou doplněny, vše znovu zorganizováno a před námi je opět jediný cíl - nepřítel.

Snad nejvíce mě překvapoval Svobodův klid. I tenkrát, když vedl boj. Každou chvíli se k němu sbíhaly spojky, nejrůznější hlášení a někde před námi hřměla děla, štěkaly kulomety a umírali lidé.

Každý okamžik přinášel nové zrníčko do dynamické a neustále proměnné situace, jež bylo třeba zařadit, analyzovat a vidět v souvislostech.

Ale teprve tehdy, když boj skončil jsem viděl, jak "starý pán" byl unavený.

A kdo by nebyl, říkával jsem si. (119, 120)