Majorka Danuta Drnková
Sem vložte podnadpis

Já nebyla jediná, bylo nás víc, ale starý pán o nás skutečně po celou dobu války mimořádně pečoval.

Nejmíň radostí nám ta jeho péče přinesla, když se prapor změnil v brigádu. Vydal jednoduše rozkaz, aby všechny ženy byly staženy z první linie do týlových jednotek, na štáby, na praporní a brigádní obvaziště. Abychom byly mimo bezprostřední nebezpečí.

Po celou dobu jsem byla u dělostřelců, sžili jsme se jako skutečná rodina. Nedovedla jsem si představit, že bych měla odejít. Kdo by mě tu vystřídal? Kolik mužů má tu kvalifikaci jako já?

Otálela jsem já, otálely s odchodem i ostatní. Velitel oddílu trpěl za nás, starý pán mu vytýkal, že nás ještě neposlal pryč.

Pak přišel rozkaz velmi striktní, konec, musím do týlu.

Loučení, jaké ani v Buzuluku nebylo. Já brečím, oni mají slzy v očích, dávají mi z hlubin svých batůžků dárečky, abych na ně vzpomínala, že jen takhle mi mohou poděkovat. Když mi dává Franta, kterého jsem vyléčila přímo v poli, obyčejné plechové pouzdro na cigarety, musím utéci, jak se mi chce brečet nahlas. Vždyť to je jediné, co má od ženy, tu tabatěrku mu dala na rozloučenou. Jako relikvii ji mám dodnes.

Sloužím na brigádě. Zvoní telefon, vojensky se hlásím a najednou slyším: "To jsi ty Danutko? Tak už jsi tady v bezpečí? Jsi ráda?

Vím, že je to starý pán, ale nemohu se udržet. Říkám stručně: " Vůbec ne:"

A on se směje: Já vím. Ale tam je přece jen větší nebezpečí a já si Tvůj život na odpovědnost nevezmu."

"Nechte mě, pane plukovníku, u oddílu! Kdo může raněným pomáhat líp než diplomovaná sestra? Moc, moc vás prosím!"

Debatujeme až nakonec slyším: "No, já si to ještě rozmyslím."

Za pár dnů jsem jeho hlas v telefonu poznala: "Tak jsi to, Danutko, přece jen vyhrála. Co bys tomu řekla, kdyby ses vrátila zpátky k oddílu?"

Na kloudnou odpověď se nezmůžu, jen jásám.

"Dobře, když tolik chceš, tak jdi zpátky. Ale poslyš," začal se smát "tam je Vašek, viď? Nestačilo by Vám, kdybyste si jen telefonovali? (str. 160)

Když se po válce narodil malý Vašek, generál Svoboda mu šel za kmotra. Ale my jsme nesplnili, co říkal tehdy při přípitku v Potůčku - zůstali jsme jen u dvou kluků. (str. 164)