Plukovník Vojtěch Mihalisko
Sem vložte podnadpis

Generál Sázavský nebyl jediný, jehož život skončil výbuchem miny. Mnoho ženistů zaplatilo svou práci životem.

Proto jsem byl rád, že jsem byl pověřen vybudováním symboliky ženistů na Dukle. Tvoří ji tři metry vysoký kvádr, z něhož vystupují jen lidské ruce, nadmíru opatrně se dotýkající pláště odjištěné protitankové miny. Právě v kontrastu teplé lidské ruky a chladného kovu schopného okamžité exploze je skryto všechno napětí práce ženisty.

Když se při 23. výročí bitvy o Duklu symbolika odhalovala, každý přítomný ženista si jistě vzpomínal: "Jsou to moje ruce." A soudruh Svoboda, který dobře znal samotářské napětí člověka, jehož protivníkem je mina, souhlasně přikyvoval: "Ano, to je ono."

Opravdu, dodnes si Svoboda velmi pečlivě pamatuje události války, nezapomíná na její tvář ani na tváře svých spolubojovníků, a přitom všem neztrácí smysl pro humor.

V prudkém lijáku, který provázel pokládání věnců při 25. výročí Dukly, Svoboda jen stručně poznamenal: "Inu, opravdu zase frontové počasí. Copak nebylo stejně tenkrát před pětadvaceti lety?"

Na Hradě při oslavách 25. výročí osvobození republiky mne vítá slovy: "Jakpak se máš ty starý ženisto?" A Matěje Levče zdraví ještě po 25 letech v Terezíně otázkou, která zasvěcenému leccos připomene: "Ty ještě žiješ, není možná?"

Levč totiž vezl na voze náklad min a přitom - najel na minu. Letěl málem sto metrů do křovin. Kdo by si byl pomyslel. Našli jsme ho, zabalili a položili k cestě, aby byl pochován. Po několika hodinách jedou kolem Sověti a zdá se jim, jakoby ten v balíku měl ještě nějaký tep. Nedají ho do země, ale do nemocnice. My ve sboru jsme se zatím s Levčem rozloučili. A po šesti měsících se "mrtvý" objevil živý; málem z toho několik živých dostalo mrtvičku. Proto ho Svoboda dodnes vítá: "Zase, zase žiješ Levče?"

Dodnes se Svoboda směje tomu, jak po něm na počátku bombardování skočil nynější plukovník Megela a povalil ho na zem. " Hrome, co se s ním stalo, snad mu nepřeskočilo, myslel si," říká dnes soudruh Svoboda. Ale na zemi Megela vysvětluje: "Ať trefí mne, ale ne Vás, pane generále!"

Právě to, že si Svoboda pamatuje a nezapomíná, to se mi na něm zdá nejkrásnější.

A jak skončily moje osudy? Velel jsem rotě na Dukle, u Liptovského Mikuláše a na Malé Fatře. Válka pro mne skončila v Holešově na Moravě. Tam nás zastihl 8. květen, den všeobecné kapitulace.

Až jedenáctého května jsem se ocitl se svou jednotkou v Praze. Poprvé v životě v Praze! A od jedenáctého jsem v ní zůstal až do dneška. Slavnostní pochod naších jednotek 17. května na mne udělal nejhlubší dojem z celé války. Na tu radost a štěstí, s nimiž nás lidé vítali, nezapomenu celý život. S náručemi květin jsme pochodovali Prahou, Celetná, Staroměstské náměstí. Lidé kteří si pletli naše hodnostní označení, mi říkali "pane majore". Držel jsem květiny a byl jsem šťastný. Bylo mi 25 let. Spatřil jsem dívku, dal jsem jí všechny kytky a řekl jsem jí, že v šest si pro ně přijdu. Stála tam.

Druhého srpna jsme se vzali. Máme tři dcery a jednoho vnuka. (str. 220, 221)