Budování mírové armády
Sem vložte podnadpis

Druhá světová válka, která si vyžádala na 50 milionů životů se stala minulostí. Ludvík Svoboda každoročně vykonal pouť na Duklu, na místa, která si pamatují československé vojáky i rudoarmějce, kteří zde položili své životy, všechny ty, kteří zde vedli úporné a strastiplné boje za naši svobodu. Byl profesionální voják, ale nenáviděl válku. Byl členem hnutí Obránců míru, zúčastnil se řady jeho mezinárodních konferencí, ve kterých zasedl vedle předních světových představitelů vědeckého i kulturního života. (26. srpen 1945 s vrchním velitelem a prezidentem E. Benešem na Staroměstském náměstí, přehlídka a vyznamenání letců z Anglie).

Začala se budovat armáda podle Košického vládního programu, v duchu národní a demokratické revoluce a také s ohledem na spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem a na mezinárodní aspekty. Ty byly ovlivněny výsledkem války a podílem válčících mocností na vítězství nad fašizmem. Spolupráce spojeneckých mocností za války i dohody, které uzavřely, předurčily, že další vývoj naší republiky bude daleko více spjat s vlivem Sovětského svazu v této oblasti Evropy. Ludvík Svoboda si byl plně vědom mezinárodně politického uspořádání poválečné Evropy. Československá veřejnost ve své většině toto uspořádání vnímala jako záruku pozitivního vývoje naší společnosti. Sovětský svaz získal velkou důvěru a respekt v celém světě svým výjimečným podílem na porážce Německa. Prezident E. Beneš ve své odpovědi manifestačnímu sjezdu československo-sovětskému přátelství 23. 2. 1948 vyjádřil svůj názor na význam Sovětského svazu pro naše mezinárodněpolitické postavení. Napsal, že již dávno před válkou ze všech sil pracoval pro začlenění SSSR do mírové spolupráce mezinárodní a naše spojenectví, dokumentované smlouvou z roku 1935, pokládal za nezbytnou součást smluvní soustavy zajišťující naší bezpečnost. Proto vítá snahu, aby toto spojenectví dostalo náplň i v hlubokém přátelství českého a slovenského lidu k národům SSSR.....Češi a Slováci, všichni bez rozdílu, mají nadto za všech okolností na zřeteli, že jejich veliký soused Sovětský svaz je dnes nejpevněji zárukou jejich bezpečnosti a že si zasluhuje jejich hluboké vděčnosti a neotřesitelného přátelství již také pro velké oběti, jež jeho lid přinesl i pro československou svobodu.( Obrana lidu 24. 2. 1948.)

(L.Svoboda uděluje vyznamenání vojákům Rumunské královské armády, kteří se zůčastnili osvobozování Kroměříže)

Československo byla jediná země z osvobozených zemí, kterou sovětská armáda ještě tentýž rok 4. 11. 1945 opustila. Bylo to gesto důvěry vůči československé armádě, že je schopna zajistit obranu hranic s Německem. Před zemí byla nadějeplná perspektiva mírového, demokratického vývoje, která slibovala splnění představ lidí v ekonomice i v zajištění sociálních jistot. Před ministrem a celým velením armády stály úkoly vybudování armády. Nebyla výzbroj ani výstroj, využívalo se kořistního německého materiálu. Sovětský svaz poskytl pro deset divizí výzbroj a vojenský materiál. Armáda vedle výcviku a řešení svých problémů se také podílela na obnově národního hospodářství, pomáhala tam, kde chyběla pracovní síla. Musela se vypořádat s benderovskými bandami, které ustupovaly přes naše území z Polska a Ukrajiny, kde vykrádaly domy a terorizovaly naše obyvatelstvo na Slovensku. (Vyznamenání sovětských důstojníků a vojínů při jejich odchodu z ČSR na podzim roku 1945).

Vývoj lidově demokratického řádu, který se u nás vytvářel na základě Košického vládního programu, a který prezident E Beneš charakterizoval jako socializující demokracii, vyvolával postupně nesouhlas představitelů pravicových politických stran.

Počátkem roku 1948 se rostoucí politické napětí vyvinulo v otevřenou krizi. 20. února 1948 dvanáct ministrů, členů národně socialistické, lidové a slovenské demokratické strany podalo demisi, kterou prezident Beneš přijal. "Stanovisko naší armády během vnitropolitické krize bylo jasné" - řekl L. Svoboda-" armáda se do politických jednání nikterak nevměšovala, neboť politické otázky ve státě přísluší řešit odpovědným politickým a ústavním činitelům. Ale i v době krize armáda šla neochvějně s lidem, stojíc věrně za požadavky a postuláty košického a budovatelského vládního programu a stojíc věrně na stráži našich spojeneckých svazků se slovanskými národy..."(Obrana lidu 1.4. 1948).

Svůj názor na úlohu armády v tomto konfliktu L. Svoboda sdělil Janu Masarykovi a ptal se ho na jeho mínění. Jan Masaryk, který sám musel řešit dilema, zda se postavit na stranu lidu, nebo volit emigraci, řekl: "Já jdu s lidem ...." Své stanovisko k politické krizi Jan Masaryk vysvětlil na shromáždění velitelů z celé republiky ve vojenské válečné škole. Již před tím v rozhovoru pro list Combat v souvislosti s narůstajícími problémy Jan Masaryk řekl: "Nikdo nemá právo zůstat stranou v zápase tak rozhodujícím pro osud ČSR a Evropy. (Rudé právo 4. 2. 1948).

Někteří lidé, poté, když již byly známy důsledky nezákonností politiky padesátých let, vyslovovali přesvědčení, že armáda měla zasáhnout a obviňovali ze zrady Svobodu a někteří i ze selhání prezidenta Beneše. Ludvík Svoboda důsledně zastával názor, že armáda nemůže a nesmí zasahovat do vnitřního politického vývoje, že je mocenským nástrojem státu na obranu proti vnějšímu nepříteli. Tím spíše, že do ulic na podporu politiky vlády vyšly desetitisíce pracujících a jak napovídaly výsledky posledních voleb, zastánci socialismu představovali většinu obyvatelstva. Ani prezident Beneš, jako vrchní velitel, nedal armádě příkaz k zásahu. Mezinárodní mantinely našeho poválečného vývoje byly určeny dohodami mezi velmocemi, uzavřenými jako výsledek válečné spojenecké spolupráce. Vnitřní politická situace byla určena výsledkem voleb v roce 1946, kdy komunistická strana získala 40% voličů, tj. ty občany, kteří toužili po spravedlivějším společenském uspořádání, než jaké poskytovalo předválečné Československo.

V květnu 1948 byl Ludvík Svoboda zvolen poslancem Národního shromáždění. Poslanectví, které vykonával až do volby prezidentem v roce 1968, mu umožnilo neustálý kontakt s lidmi i v pozdější době, kdy byl vedením KSČ vyřazen z politického života.