Padesátá léta
Sem vložte podnadpis

Po únoru 1948 se komunistická strana přestala dělit o moc s ostatními stranami a parlamentní demokracie byla nahrazena "vedoucí úlohou strany". Ostatní politické strany byly sdruženy v Národní frontě a jejich aktivita byla silně omezena. Začala se měnit i politika KSČ. Slibovaná, a zdá se i upřímně míněná, cesta specifického, československého socialismu, která komunistické straně získala mnohé socialisticky orientované stoupence, se začala velmi rychle realizovat jako kopie sovětských metod a sovětského modelu jak v politice tak v ekonomii.

Současně se měnila i mezinárodní situace. Zhoršovaly se vztahy mezi Sovětským svazem a ostatními mocnostmi. Začaly se ozývat revanšistické hlasy odsunutých Němců, kteří měli podporu bavorské vlády. Již dříve 5.března 1946 ve Fultonu v USA W. Churchill, za přítomnosti prezidenta Trumana, pronesl projev, ve kterém ostře napadl Sovětský svaz a lidově demokratické země a vyslovil se pro vytvoření mezinárodních ozbrojených sil proti "sovětskému nebezpečí". Tento projev je považován za odstartování studené války. 26.3. 1948 USA vyhlásilo embargo na strategické suroviny a zboží vůči socialistickým zemím. 4. 4. 1949 došlo k založení vojenského paktu NATO. Tyto skutečnosti, které byly hodnoceny jako nová hrozba války, vedly k ospravedlnění teze hlásané Komunistickou stranou o zostřování třídního boje na domácí půdě a k pronásledování skutečného, nebo i vykonstruovaného nepřítele socialismu.

Ludvík Svoboda viděl bezpečnost Československa v rodině slovanských národů. (Viz: Čin, Národní Osvobození, 2. 4. 1948) Neočekával, tak jako mnozí v té době, že spojenectví velmocí z doby protifašistického boje v druhé světové válce se obrátí v otevřené nepřátelství, a to v tak velmi krátké době, a že přeroste ve vleklou studenou válku, která na dlouhá léta neblaze ovlivní nejen mezinárodní vztahy států dvou táborů, ale i jejich vnitropolitický život.

V čtyřicátém osmém roce Ludvík Svoboda v novinových článcích, ve veřejných vystoupeních, či rozkazech prosazoval představu, že armáda bude budována s respektováním legionářských tradic, jako národní a lidová armáda. Z předcházejícího období byl ve vedení ministerstva a armády obklopen většinou zkušenými veliteli, převážně legionáři, kteří měli válečné zkušenosti z fronty nebo z domácího odboje. Nicméně den za dnem stále více pociťoval, že rozhodování v armádě jako mocenském nástroji se ujímají stranické orgány a jimi pověření lidé, kterým jsou předávány nekontrolovatelné kompetence. Viděl, že ministerstvo je podřízeno stranickým orgánům. Funkce ministra byla zbavena řady kompetencí. Z rozhodnutí vedení strany byl v roce 1948 náměstkem pro věci kádrové, pro obranné zpravodajství a aktivní rozvědku jmenován B. Reicin, přesto, že L. Svoboda žádal, aby na tuto funkci byl určen někdo jiný. Řízením těchto tří úseků se stal B. Reicin nekontrolovatelným. L. Svoboda začal podezřívat a postupně se i přesvědčil, že gen. B. Reicin, k tomu, aby dosáhl svých cílů, začal používat nečestných, protiprávních způsobů a prostředků . Osvětové oddělení, které mělo dosud za cíl vzdělávání a vlasteneckou výchovu, se začalo orientovat především na ideologickou propagandu. Na vnitru se zabydleli sovětští poradci, kteří prosazovali odstranění těch lidí, kteří se jim z nějakého důvodu nelíbili a nedůvěřovali jim. Během krátké doby zpochybnili a odstranili celé vedení ministerstva národní obrany a generálního štábu i jednotlivých útvarů.

V říjnu roku 1948 vstoupil Ludvík Svoboda do KSČ. Byl přesvědčen, že jako člen strany nebude tak bezmocný, jak stále více byl vůči představitelům strany v armádě, že bude moci pro armádu více vykonat. To, že sympatizoval s komunistickou stranou bylo známo. Věřil v lidskou podstatu socialismu, v demokracii, v lidská práva, v sílu lidu. Jeho životní zkušenosti ho od mládí vedly k tomu, že sympatizoval s představami socialismu, že stát se musí zhostit v určité míře funkcí, které by usměrňovaly vývoj společnosti ve prospěch jejich občanů, bránily vykořisťování pracujících. Ke komunistické straně měl blízko, tak jako v předválečné i válečné době k ní měli blízko, nebo se s ní ztotožňovali přední představitelé naší inteligence. Ale nejen naší, také v Evropě, ve světě. Po trpkých zkušenostech Mnichova i válečných zkušenostech, viděl bezpečnost našeho státu ve spojenectví se Sovětským svazem, s ostatními slovanskými státy, které prožívaly stejný úděl v posledních dvou světových válkách. Jiná alternativa než spojenectví se Sovětským svazem v tu chvíli pro něho neexistovala.

Ale brzy také poznal složitost a rizika, které přinášela skutečnost, že KSČ se stala vládnoucí stranou. Začala přitahovat nejen ty, kteří chtěli nezištně budovat sociálně spravedlivější, dynamickou prosperující společnost, ale i lidi zcela opačných záměrů, kariéristy, ale i fanatiky. Stranickou politiku prováděli lidé, kteří se mohli z neznalosti a nezkušenosti dopouštět omylů, chyb, ale i takoví, kteří sledovali své zájmy a byli ochotni se dopouštět nezákonností ve jménu strany, nebo pod pláštíkem strany.

Ludvík Svoboda nebyl a nikdy ani později se nestal tím typem straníka, který "stranu" nadřazoval idejím, které vyznával. Strana, byla v jeho očích organizací - nástrojem pro to, aby byly ideje přiblíženy lidem a prosazeny do života. Také nebyl ten, který by slepě a oddaně věřil dogmatům.

Rozhodně nepředpokládal, že by v naší československé společnosti, s jejími zkušenostmi s demokracií v předválečné republice, mohl být v zájmu moci rozvinut teror a nezákonnosti v té míře, v jaké byly v padesátých letech. Že by praxe budování socialistické společnosti se mohla natolik rozejít s humanismem socialismu. Byl upřímně přesvědčen o tom, že je možné skloubit socialismus s demokracií, s národními zvláštnostmi. Proto také chyby, omyly a vyložené nezákonnosti, které se konaly po roce 1948 a zejména v padesátých letech a které ho též postihly, připisoval lidem a ne idejím a nemohly ho v jeho přesvědčení o socialismu jako lepšího společenského řádu odvrátit.

Brzy začal pociťovat, že i on je jedním z těch, kteří jsou nepohodlní. 25. dubna 1950 byl odvolán z funkce ministra národní obrany a na několik měsíců byl jmenován náměstkem předsedy vlády, pověřeného vedením Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Bylo to formální povýšení, ve skutečnosti odsunutí na méně významnou funkci. Zcela zjevně se ocitl v nemilosti. 8. září 1951 ve věku padesáti pěti let byl odvolán i z této funkce s tím, že dostane "důchod z milosti", jak mu tehdejší předseda vlády Antonín Zápotocký oznámil. Ludvík Svoboda takový důchod odmítl s tím, že se nějak uživí. Do řádné zálohy s vyměřením důchodu byl dán až začátkem roku 1953.

V této době nezařazení se Ludvík Svoboda věnoval své rodné obci Hroznatínu, ve které pomáhal budovat zemědělské družstvo. Nikdy tam však nebyl zaměstnán, ani jako účetní, jak se v některých životopisech psalo, ani nepobíral od družstva žádné odměny. Jeho rodáci ho jmenovali čestným předsedou JZD. (Mezi družstevníky v Hroznatíně). Pomáhal radou i prací. Pomáhal projektovat a stavět včelíny, rybníky, cesty, přestavovat hospodářské budovy, shánět materiál. (L.Svoboda vyměřuje hráz rybníku). Bylo-li potřeba, pracoval i krumpáčem. Po boku mu i tady byla jeho žena, paní Irena. Z její iniciativy a pod její péči byl v Hroznatíně založen dětský útulek, společná prádelna, společná jídelna v době žní. I ji poznali hroznatínští, jako ženu, která se dovede postavit ke každé práci. Byl ve svém kraji doma, mezi lidmi, kteří mu za války ukryli manželku a dceru a dali mu i svůj poslanecký mandát. Přesto, že byl v nemilosti u nejvyšších, lidé se kterými spolupracoval i ve své poslanecké funkci, na okrese a na kraji, jak na stranických orgánech, tak na národních výborech mu vycházeli vstříc, prokazovali mu respekt i úctu a jejich vztah k němu to neovlivnilo.

Začátkem listopadu 1952 při jedné z cest z Vysočiny do Prahy, byl na Hlavním nádraží zatčen. Právě běžely procesy s bývalým generálním tajemníkem R. Slánským a skupinou stranických funkcionářů. Ještě když byl Ludvík Svoboda ministrem národní obrany, začal B. Reicin připravovat proti němu materiál, který ho měl usvědčit, že připravoval vojenský převrat. Byla kvůli tomu vyslýchána řada lidí, nejen z řad armády. Tento materiál posloužil pro jeho zatčení, i když Reicin se mezitím octl na lavici obžalovaných. Jen díky dobrozdání válečných přátel v Sovětském svazu, kteří se o jeho zatčení dověděli, bylo toto obvinění odvoláno. Nakonec se zodpovídal z obvinění sabotáže plnění Košického vládního programu v armádě. V prosinci na Vánoce byl propuštěn s tím, že se nemá vzdalovat bez souhlasu patřičného orgánu z Prahy.

V březnu 1953 byl jeho nevlastní bratr s rodinou i jeho maminkou vykázán z Hroznatína na státní statek v nedaleké Lhotce a vyloučen z JZD. Spolu s ním byli vysídlení další čtyři sedláci, přesto, že byli všichni zakládajícími členy družstva. Maminku, které bylo 85 let, stihla při stěhování z domu mozková mrtvice a zůstala až do konce života odkázána na cizí pomoc. Byli to jedni z posledních sedláků, vůči kterým byly použity v rámci politiky združstevňování takovéto sankce. Tím, jakoby se dokumentovalo, že Svoboda pomohl k životu, v rozporu se stranickou politikou, tak zvanému kulackému družstvu. Po několikaletém nuceném pobytu na tomto státním statku, po té, když došlo ke kritice těchto metod združstevňování samotnou KSČ, se všichni vysídlení z Hroznatína mohli vrátit domů i do JZD.

Některé události roku 1953 předznamenaly konec politiky padesátých let, i když v Československu docházelo ke změnám velmi váhavě a ve srovnání se Sovětským svazem se zpožděním. V březnu toho roku zemřel J.V.Stalin a vzápětí Klement Gottwald. V Sovětském svazu nastoupila Chruščevova éra. Byl odhalen Berija a jeho zločiny a na 20. sjezdu KSSS byl zveřejněn podíl J.V.Stalina na spáchaných nezákonnostech v předválečných i poválečných letech. Otevřely se věznice, političtí vězni byli propouštěni. U nás se zatím o tom, co se dělo v SSSR příliš nemluvilo, věznice byly nadále uzavřeny a konaly se poslední politické procesy.

V roce 1954 přijel na 10. sjezd KSČ N. S. Chruščev. Již při příletu, na letišti, se zeptal: "Kde je můj válečný přítel generál Svoboda?" Straničtí funkcionáři, upadli do rozpaků, ani nevěděli kde vlastně je. N. S. Chruščev sám po něm nechal pátrat, aby se s ním setkal na sjezdu. Tam, shodou okolností, L. Svobodu - poslance za Žďársko - sebou vzala jako hosta sjezdu místní stranická delegace. Na zasedání sjezdu N. S. Chruščev, aby to nikdo nemohl přehlédnout, demonstrativně L. Svobodu objal a se s ním pozdravil.

V důsledku Chruščevovy intervence mu bylo stranickým vedením nabídnuto, aby si řekl, co chce dělat. Ale L. Svoboda prezidentu Zápotockému otevřeně odpověděl, že pokud budou trvat nezákonnosti, není ochoten vykonávat žádnou politickou funkci. Nakonec přijal funkci náčelníka Vojenské akademie velitelského zaměření, kterou vykonával v letech 1955-1958.

(Beseda s historiky ve Vojenském historickém Ústavu). Ani poté, kdy odešel do důchodu, nepomýšlel na odpočinek. Byl místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků, Svazu československo-sovětského přátelství, věnoval se práci ve Vojenském historickém ústavu, i té která byla spojena s intervencemi ve prospěch rehabilitací zahraničních vojáků, absolvoval nesčetné množství projevů a přednášek v Čechách i na Slovensku, besedoval se školní mládeži a vojáky. Byl poslancem za okresy na Vysočině a v této funkci byl neúnavný. Považoval se i za ochránce zájmů poddukelského kraje, jehož lid dlouhou dobu zápasil s mimořádně ničivými důsledky války. (3 mezinárodní kongres Sdružení bojovníků za svobodu a demokracii ve Waršavě v září 1964) a (S občany Vyššího Komárníku - padesátá léta).