Pražské jaro
Sem vložte podnadpis

Přišel rok 1968, Ludvík Svoboda se ztotožnil s reformním programem Dubčekova vedení komunistické strany, s programem demokratizace společnosti. 30. března 1968 byl zvolen Národním shromážděním prezidentem Československé republiky. Na tuto funkci byl navržen Svazem protifašistických bojovníků a na jeho kandidatuře se shodli poslanci všech politických stran Národní fronty. Ukázalo se, že ho čekala doba nelehká. Kromě projevů důvěry a sympatií ze strany lidu, čekaly ho v této funkci velmi složité a dramatické úkoly. (Vedoucí tajemník KSČ A. Dubček, prezident L. Svoboda, předseda vlády O. Černík).

Na rozdíl od dosavadní praxe Ludvík Svoboda jako prezident nebyl v počátečním období členem stranických orgánů a ani se nestal členem ÚV KSČ. V tom se promítalo v té době nové pojetí funkce prezidenta republiky. Z toho vyplývalo, že nebyl zván na předsednictvo KSČ k politickému rozhodování, ani k mezinárodním stranickým jednáním. Ale také nebyl zván na předsednictvo strany, aby se zodpovídal ze své činnosti prezidenta. Nicméně A. Dubček jako vedoucí tajemník KSČ i O. Černík jako předseda vlády ho o závažných rozhodnutích předsednictva strany dodatečně informovali. (S básníkem J. Seifertem).

V prvních měsících své prezidentské funkce navštívil řadu měst a velkých průmyslových i zemědělských závodů. Při těchto příležitostech ve svých projevech podporoval snahy nového vedení KSČ i nové vlády o demokratizaci společnosti. Z některých kruhů naší veřejnosti se ozývaly nepředložené hlasy žádající vystoupení z Varšavské smlouvy a neutralitu. Proto jeho ujištění o kontinuitě zahraniční politiky a o tom, že Československo nehodlá vystoupit ani z RVHP, ani z Varšavské smlouvy, byla adresována nejen naším občanům, ale především Sovětskému svazu a ostatním zemím Varšavské smlouvy. Podpořil, aby byly urychleně a důsledně prováděny rehabilitace nezákonně postižených občanů v padesátých letech, zejména důstojníků. Ne všechny se podařilo uskutečnit v příznivé době, to je do vstupu vojsk zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. (S bývalými válečnými zpravodaji-spisovateli, K. Simonovem a B. Polevojem, duben 1968) a (S legionáři z první světové války po padesáti letech od vzniku ČSR. Z leva: Srbský námořník, francouzský, italský, ruský legionáři ).

Život na vnitropolitické scéně se rychlým tempem oživoval, společnost se dostávala do euforie. Nelze si zastírat, že kromě poctivé snahy reformovat socialismus, aby se otevřel prostor dynamičtějšímu rozvoji všech stránek života společnosti, prosazovaly se postupně důrazněji i proudy, které přicházely v té době s nereálnými požadavky z více, či méně antisocialistických pozic.Ty, ať již úmyslně nebo neúmyslně, komplikovaly realizaci reformy. Zejména provokativní byly hlasy žádající neutralitu, vystoupení z Varšavské smlouvy. Ty nahrávaly kritickým projevům konzervativních sil ve straně a společnosti a růstu nedůvěry ze strany ostatních zemí Varšavské smlouvy. Nerespektovaly, že nežijeme ve vzduchoprázdnu a že reforma může být chápána jako ohrožení celistvosti systému společenství socialistických zemí, jeho obranyschopnosti. V Sovětském svazu i v ostatních zemích Varšavské smlouvy zvítězili ti, kteří zastávali názor nutnosti vojenského zásahu, pod záminkou ohrožení socialismus a údajně, podle dokumentů, to byli právě představitelé NDR, Bulharska i Polska, kteří projevili největší iniciativu a důrazně prosazovali vojenský zásah do Československa. V Sovětském svazu ještě nedozrály podmínky pro reformu, nebylo pochopení ani pro reformu v Československu. Ostatně ani USA i ostatní západní státy se nehodlaly angažovat v otevřených akcích proti zásahům vojsk Varšavské smlouvy.

Vstup vojsk zemí Varšavské smlouvy na naše území 21. srpna 1968 bez pozvání a souhlasu státních orgánů Československa znamenal konec reformního procesu, který se vlastně ještě nerozjel. Prezident Svoboda odmítal vojenskou akci SSSR morálně i politicky. V atmosféře rozsáhlého nesouhlasu až odporu obyvatelstva vážně utrpěla autorita KSČ a především Sovětského svazu. Zatčením a odvlečením politických a ústavních činitelů do Sovětského svazu byl ochromen život ve státě. Hrozil ozbrojený konflikt a krveprolití. Bylo velmi urgentní nalézt východisko. Návrhy na řešení vzniklé situace vytvořením prozatímní, nové vlády, předložené některými politiky, kategoricky odmítl.

Ludvík Svoboda jako prezident nechtěl dopustit, aby situace vyvrcholila, ať již úmyslně nebo živelně v násilném konfliktu. Situace, která vznikla vstupem sovětských vojsk a vojsk ostatních zemí Varšavské smlouvy na území naší republiky, nebyla vyvolána ani lidem Československa ani Sovětského svazu ani ostatních zemí. Nebyl důvod, aby spolu válčili, vzájemně se zabíjeli pro skutky, kterých se dopustili politici. Nechtěl, aby se založilo na věky nepřátelství mezi národy, které spolu v historii nikdy žádné nepřátelství neřešily. Proto chtěl řešit situaci jednáním.

Byl v té chvíli jediným ústavním činitelem, který mohl něco podniknout. Proto požádal o setkání s autory invaze. Cesta do Moskvy mu nebyla vnucena, jak o tom někteří spekulovali, byla z jeho iniciativy. Ludvík Svoboda požadoval jako podmínku jednání, aby českoslovenští politici, kteří byli zadrženi a odvezeni do SSSR, byli propuštěni a plnoprávně se účastnili jednání. Aby mohli obhájit svůj postup a současně vyjádřit svá stanoviska k invazi vojsk. Podmínkou bylo i to, že všichni zadržení se vrátí domů. Bylo dosaženo, že jednání se účastnili všichni vedoucí představitelé strany a ústavní činitelé. Ta část delegace která jela z Prahy, byla sestavena i s přihlédnutím k existenci Národní fronty.

Brežněv vyjádřil dva základní důvody, pro které považoval vývoj v Československu za nepřijatelný: ohrožení bezpečnosti celé Varšavské smlouvy a ohrožení socialismu v Československu. Z toho dále vyvodil a prohlásil: budou-li tyto podmínky garantovány, potom "pokračujte si s tou svoji specifickou cestou". Jednání byla složitá, těžká.

Pro prezidenta Svobodu bylo rozhodující dosáhnout co nejrychlejšího stažení co největšího počtu cizích vojenských jednotek z území republiky a za druhé, pokračovat v pozitivních reformách. Byl pevně a upřímně přesvědčen, že v Moskvě dosaženého odvrácení možného krveprolití se všemi důsledky, které by z ozbrojeného střetu vyplynuly, bylo v zájmu českého a slovenského lidu a ne naopak, jak to např. tvrdili někteří "historici". Prostí lidé, kteří jsou zpravidla nakloněni realistickým úvahám, poněvadž vědí, že by tíhu takových šílených činů nesli především oni na svých bedrech, v hojné míře mu projevili svůj souhlas s jeho jednáním. Vyjádřili to i později, když se s ním desetitisíce lidí přišlo naposled rozloučit při poslední cestě z Hradu.

Prezident Svoboda se i po návratu z Moskvy nesnažil nic z jednání utajovat, ale naopak, dával plnou informaci členům vlády a vedení strany, ale i novinářům. Došlo k pozoruhodnému setkání, kdy na Hrad pozval i ty novináře, kteří pro svou vysokou angažovanost v srpnových událostech a z obav ze sankcí se skrývali.

Pod vedením prezidenta Svobody byla v jeho kanceláři připravena koncepce vývoje, která měla garantovat obojí: pokračování pozitivních reforem na jedné straně a garanci jak bezpečnosti společenství, tak socialistické orientace státu na straně druhé. Bohužel tento projekt se nesetkal se zájmem u dříve zapálených stoupenců reformy ve vedení stranického aparátu.. I ti co vycházeli z pozitivních, konstruktivních pozic, kapitulovali. Odpůrci reformy, kteří se cítili být vítězi, prahli po odvetě "za zradu socialismu". Jakoby obě strany chtěly dokázat, že za těchto podmínek žádný československý experiment nebude. Prosadila se "normalizace" včetně politických (nikoliv soudních) postihů tisíců odpůrců vstupu vojsk.

Prezidentu Svobodovi šlo v jeho funkci, která mu dávala malý prostor pro ovlivňování politického dění, především o to, aby se vývoj přece jenom nezvrtl a nevyvolaly se politické procesy. Proto také odmítl návrh předsednictva strany jmenovat generálním prokurátorem, jednoho, podle jeho názoru, mladého a životně nezkušeného právníka a prosadil zkušeného obhájce odsouzených v padesátých letech JUDr Feješe. Se svou malou skupinou poradců a odborníků prezidentské kanceláře se snažil činit některé kroky, které by pomohly čelit bezradnosti v situaci, která se po 21. srpnu vytvořila. Snažil se svými zahraničními cestami přispět k obnovování zahraničních styků na nejvyšší úrovni (Finsko, Irán, Japonsko, Mongolsko). I v oblasti ekonomické, inicioval a dal podporu některým projektům, které považoval v tu chvíli za stěžejní jako impuls pro naší ekonomiku. Byla to např. stavba metra, která do té doby uvízla pro neshody okolo její koncepce. Ale i rozvoj bytové výstavby, aby mohly být pokryty požadavky obyvatelstva na bydlení, a současně aby dala podnět pro rozvoj těch odvětví výroby které s ní souvisely. V zemědělství o které se vždy zajímal, došlo k otevření cesty pro přidruženou výrobu a dynamický rozvoj.

Jako politický činitel státu Čechů a Slováků měl vždy hluboké a upřímné city ke Slovensku a Slováci ho tak také vnímali, zejména občané na Východním Slovensku. Slovensko často navštěvoval, velmi dobře poznal mentalitu slovenského lidu. Byl za důsledné řešení česko- slovenských vztahů a byl přesvědčen, že federativní uspořádání republiky, které 28. října 1968 podepsal jako prezident v Bratislavě, odstraní poslední předpoklady pro vznik nějakých vzájemných nedorozumění. Vysoce hodnotil Slovenské národní povstání, vítal je, protože se Slováci jasně distancovali od klerofašistického státu a Slovensko se tím zařadilo spolu s českými zeměmi mezi státy velké protifašistické koalice.

V roce 1973 byl Ludvík Svoboda znovu zvolen do funkce prezidenta. Velmi brzy ho však postihla dlouhodobá vleklá choroba, nemohl vykonávat úřad. Po návratu z nemocnice, projevil zájem podat demisi. To mu nebylo umožněno, prezidentské funkční období bylo ukončeno až na základě pro tento účel přijatého ústavního zákona č. 50/75 Sb. v roce 1975. (Na odpočinku). Zbytek svého života žil se svou manželkou Irenou v Praze - Břevnově, v rodinné vilce, kterou Svobodovi vlastnili ještě před nástupem do prezidentské funkce. Zemřel 20. září 1979. Irena Svobodová ho následovala za deset měsíců 17. července 1980.

(Rozloučení občanů s Ludvíkem Svobodou 26.9.1979) a (Rozloučení občanů s Ludvíkem Svobodou 26.9.1979 na Hradě).