1. světová válka a Legie
Sem vložte podnadpis

Vypuknutí první světové války a povolání obou bratří do rakouské armády tyto záměry zhatilo. Ludvík Svoboda byl 11. 6. 1915 poslán na ruskou frontu, kde již 18. 9. téhož roku přešel do zajetí.

Nejdříve prošel zajateckým táborem v Darnici u Kijeva. Tam pracoval jako pomocná administrativní síla, ale při nejbližším náboru se přihlásil do sboru hasičů v Kijevě, kde prošel odborným výcvikem.

V Kijevě se organizovaly čs. legie, do kterých se Ludvík Svoboda přihlásil. Bylo to začátkem září 1916 a nedovršil ještě jednadvacet let. Byl zařazen do 3. praporu 1. československého střeleckého pluku. Z tohoto praporu se později stal 3. pluk Jana Žižky z Trocnova. Na plukovní prapor si legionáři tohoto pluku dali husitský kalich a na konec žerdi palcát. V tomto pluku sloužil v legiích po dobu čtyř let a absolvoval válečnou školu na důstojníka pěchoty. Zúčastnil se prvních slavných bojů československých legií proti rakouské a německé armádě u Zborova i u Bachmače jako zástupce velitele a posléze jako velitel čety. V obou těchto bojích prokázal mimořádnou statečnost a byl vyznamenán dvěma Řády Sv. Jiří, tehdejším nejvyšším ruským vyznamenáním za statečnost.

Zúčastnil se rovněž bojů o sibiřskou magistrálu vedených proti jednotkám Rudé armády o průchod do Vladivostoku, odkud se legie měly po moři dostat na západní frontu do Francie. V legiích postupně velel četě, rotě i praporu. V důsledku konfliktu s Rudou armádou se legie do konce 1. světové války z Ruska nedostaly a tím nedosáhly ani svého původního a hlavního cíle, zúčastnit se bojů proti Němcům a Rakušanům na francouzské frontě. Ještě celé dva roky po vyhlášení Československé republiky 28. října 1918 trvalo, než opustil poslední transport s československými legionáři Vladivostok. Bylo to 2. září 1920.

Domů se kapitán Ludvík Svoboda vrátil cestou přes Tichý oceán, Panamský průplav a Atlantický oceán do Terstu, odtud do konečné stanice Kroměříž, která se stala posádkovým městem 3. pěšího pluku Jana Žižky z Trocnova. Demobilizoval a vrátil se domů, do rodného Hroznatína až koncem roku 1920. Jeho starší bratr Josef zahynul v Srbsku, kde ho umučili pochopové rakouské soldatesky za neuposlechnutí rozkazu.

První světová válka byla historickým přelomem pro osudy celého lidstva a proto se odrazila i v osudech našeho národa a tehdejší mladé generace. Boj našich legií, ať již v Rusku, ve Francii, Itálii či Srbsku, sehrál důležitou úlohu při vzniku samostatného československého státu, byl projevem nezdolné vůle národa žít v samostatném státě, kterou mezinárodní společenství nakonec vzalo na vědomí a respektovalo.

Legionáři poznali občanskou válku v Rusku, která přinesla lidem mnohá utrpení a do níž byli proti své vůli vtaženi. Ludvík Svoboda byl vždy proti jednostranné a účelové interpretaci historických okolností, za nichž byly legie vtaženy do ozbrojeného konfliktu se Sověty. Proto také názory k této otázce zahrnul do svých dvousvazkových pamětí Cestami života.

Právě v historické úloze legií při vzniku našeho státu čerpali ve druhé světové válce vojáci zahraničního odboje vzor a zkušenosti. Jejich boj na frontách spolu s rozsáhlým domácím odbojem zařadil Československou republiku mezi bojující a vítězné státy protihitlerovské koalice.

O mnoho let později, za 2. světové války, sovětští představitelé, kteří s ním jednali jako s velitelem vojenské skupiny, která našla útočiště na sovětském území po porážce Polska v r. 1939, mu jako bývalému legionáři položili otázku: kolik bolševiků zabil v bojích proti jednotkám Rudé armády o sibiřskou magistrálu. Ocenili jeho otevřenost, když jim odpověděl, že jako velitel roty měl zodpovědnost za bojové výsledky všech svých vojáků, kterým velel, a jeho vojáci bojovali dobře. Mrtvých bylo, bohužel, mnoho na obou stranách. Svou účast ve střetu legií s bolševickými jednotkami před nimi netajil. Ve vojenské knížce pro důstojníky a generály z r. 1959 na s. 12, má v patřičné rubrice uvedeno: "1918-1920-velitel čety, roty a praporu čs. ruských legií - boje na Sibiři, Čeljabinsk, Jekatěrinburg, SSSR proti Rudé armádě". Tuto skutečnost nikdy nezatajoval.

Spekulativní a nekorektní "vykladači" jeho životopisu tvrdili, že "... útoky proti bolševikům, kterých se několikrát prokazatelně úspěšně zúčastnil na Sibiři, mu Sověti při jeho druhém působení v Rusku určitě připomněli a donutili ho tak k úzké spolupráci." (Národní Osvobození č. 24/2000. s. 5. v poznámce redakce.) Po pádu Polska, čs. vojenská skupina, která požádala o asyl v SSSR, byla v péči orgánů vnitra, tak jako v každém státě jsou asylanti, tím spíše vojenští. Ve 2. světové válce velel L. Svoboda postupně praporu, brigádě, armádnímu sboru, zařazených do větších útvarů Rudé armády sovětské fronty. Za války nutně docházelo mezi spojeneckými armádami i k užitečné spolupráci zpravodajských složek, na frontě i v nepřátelském týlu, ale to není "úzká spolupráce" ve prospěch cizí zpravodajské služby. Tvrzení, které se objevilo u ruského autora L. Šinkareva (Ja o tom počti uže zabyl, 2008), že Ludvík Svoboda byl v době legií pobočníkem "bílého" generála Diterixe v době přítomnosti intervenčních vojsk na Rusi, je vykonstruované, aniž by si autor ověřil reálnost vykonávání této funkce právě Ludvíkem Svobodou a osobní údaje onoho pobočníka, dostupné ve VHA.