Meziválečná republika
Sem vložte podnadpis

Ludvík Svoboda, demobilizovaný kapitán - legionář, se ujal dědictví rodného gruntu, ale jen na krátkou dobu. Již v říjnu 1921 byl opět mobilizován v souvislosti s pokusem excísaře Karla Habsburského o znovuzískání trůnu v Maďarsku. Byla to příležitost, která ho opět svedla s jeho válečnými druhy z legií. Přesvědčili ho, aby vstoupil do nově se tvořící československé armády. Hospodářství přenechal svému mladšímu nevlastnímu bratru Františku Nejedlému.

Novou etapu vojenské kariéry započal kapitán Ludvík Svoboda v Kroměříži u svého 3. pluku Jana Žižky z Trocnova. Nezůstal zde však dlouho. Nicméně za tuto krátkou dobu pobytu v Kroměříži učinil závažný krok ve svém životě. Potkal se zde se svou budoucí ženou a 11. června 1923 se oženil. Irena Stratilová pocházela z nedalekých Cvrčovic, z rodiny mlynáře. Provázela ho životem v dobách dobrých i zlých. A těch zlých, těžkých, nebylo málo

Brzy po nástupu do služby v československé armádě mu byla nabídnuta, jako v té době mnohým mladým důstojníkům, za zvýhodněných materiálních podmínek, služba v posádce na Podkarpatské Rusi.

Do nové posádky v dalekém Užhorodu odjížděl v roce 1923 již s manželkou Irenou a v hodnosti štábního kapitána. Působil tam od 1. 5. 1923 do 14. 9. 1931 jako velitel kulometné roty, a později i jako zástupce velitele praporu u 36. pěšího pluku. Absolvoval řadu kurzů ke zvýšení kvalifikace: střelecký kurz v Milovicích (1927), stáž u dělostřeleckého pluku č. 12 v Užhorodě (1928), stáž u leteckého pluku v Piešťanech (1931) a další. Na Podkarpatské Rusi prožil Ludvík Svoboda osm šťastných let s manželkou a dvěma dětmi, synem Miroslavem a dcerou Zoe. Svobodovým učarovala nádherná panenská příroda Karpat a především milí, upřímní místní lidé, s nimiž se spřátelili.

Ludvík Svoboda jako důstojník byl znám svou rozhodností, klidem, důsledností, pílí v prohlubování svých znalostí, solidností v jednání a uměřeností ve způsobu života. Ve služebních záznamech byl posuzován jako schopný důstojník. Již tehdy vynikal citlivým přístupem k vojákům.

Právě snaha rozumět si s vojáky své roty ho přiměla ke studiu maďarštiny. Státní zkouška z maďarského jazyka a literatury, kterou složil na Bratislavské univerzitě, mu pak neočekávaně vynesla místo profesora maďarštiny na vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Ve vojenské akademii působil od 15. 9. 1931 do 14. 7. 1934. V té době akademici museli zvládnout kromě němčiny i maďarštinu natolik, aby se mohli domluvit s vojáky německé a maďarské národnosti, kteří přicházeli do armády. Na jeho pedagogickou práci vzpomínal jeho kolega a přítel z legií generál Boček: "V Akademii v Hranicích nezůstával jen profesorem maďarského jazyka. Živě se zajímal o ostatní předměty, sledoval a účastnil se výcviku, taktických cvičení, zahloubal se do válečných dějin a zúčastňoval se velitelských cvičení při každé možné příležitosti. Svoje profesorské poslání chápal jinak než mnozí ostatní. V hodinách maďarštiny probíral s akademiky státně politické i jiné otázky, které jak správně vystihl, patří do všeobecného vzdělání důstojníka. Učil myslet své podřízené státně politicky v době, kdy tyto snahy byly v nesouladu s tím, co nařizovali tehdejší vedoucí armádní činitelé." (B. Boček, Svobodné noviny, Praha 25. 11. 1945 )

Nepatřil k těm, kteří ve štábech uvažovali o využití vojáků a výzbroje v nových válečných střetech, ale své postavení velitele chápal jako poslání muže odpovědného za větší kolektiv mladých lidí, že jako velitel, že se do velké míry, stává vychovatelem mladých mužů, které měl vést k poznání a pochopení jejich úlohy jako občanů svobodné republiky.

Po třech letech pedagogické práce byl povýšen na podplukovníka a v roce 1934 převelen do Kroměříže ke svému mateřskému 3. pluku Jana Žižky z Trocnova. Zde působil od 15. 7. 1934 do května 1938 v různých velitelských funkcích, vedl instrukční kurzy záložních důstojníků. V květnu až září 1938, když byla vyhlášena částečná a posléze všeobecná mobilizace, byl pověřen funkcí velitele náhradního praporu a současně mobilizačním referentem pluku. Znamenalo to "přepracovat všechny plány nástupu, tabulky početních stavů, schemata předpokládané organizace, postup vyzbrojování, vystrojování, stravování, kalkulace materiálu, jeho rozmístění a uložení, školení záložních důstojníků. Hodiny práce po večerech a nocích se skupinou spolupracovníků", vzpomínal na toto období L. Svoboda ve svých pamětech.

Po té, když dokončil všechnu práci s mobilizací záložníků pluku, odešel na vlastní žádost jako velitel polního praporu do pohraničí bránit republiku. Velitel brigády gen. František Hněvkovský ho hodnotil jako energického a důsledného důstojníka s velmi dobrým taktickým nadáním a bystrým postřehem. "Vzorný a všestranně upotřebitelný. Stupeň kvalifikace: výtečná." Obdobně zní i všechna ostatní hodnocení jeho vyšších velitelů.

Příznačné pro L. Svobodu bylo, že se vždycky zajímal o veřejný život a účastnil se ho. Zajímal se o vývoj mezinárodního dění, zejména z hlediska postavení Československé republiky a její bezpečnosti. Z tohoto hlediska byl výjimkou mezi ostatními důstojníky a tak ho poznala i civilní veřejnost. Když vypukla občanská válka ve Španělsku, na veřejné schůzi vyjádřil solidaritu pro zákonnou španělskou vládu lidové fronty. Netajil se svým odporem proti zločinné politice intervence ze strany nacistického Německa a fašistické Itálie, ale také nesouhlasem s tehdejší politikou československé vlády i jiných evropských států, které odmítaly pomoci demokratickému Španělsku. V té době to byla u nás, bohužel, pouze jediná politická strana, komunistická, která bezvýhradně zaujala postoj na podporu proti - frankovskému Španělsku a v mezinárodním rozměru to byl Sovětský svaz.

Tehdy došlo k řadě dalších událostí, které svědčily o nástupu agresivního nacismu a fašismu v Evropě. Po obsazení Německem demilitarizovaného pásma v Porýní, došlo k okupaci Rakouska. Současně došlo k růstu podvratného hnutí v českém pohraničí řízeného z Berlína, jehož cílem bylo rozbití Československa. Na Slovensku sílilo klerofašistické hnutí v Hlinkově lidové straně vedené Tisem a Tukem. V Polsku se dostali k moci beckovští šovinisté a rovněž v Maďarsku se fašizovala politika, která si činila nárok na Slovensko.

V té době se stále více ukazovalo, že podpora západních mocnosti, Francie a Anglie, na kterou se vláda spoléhala, je nejistá. Proto mnozí vojenští velitelé, mezi nimi i Ludvík Svoboda, uvítali, že Československo uzavřelo smlouvu o spojenectví se Sovětským svazem 16. května 1936. Pomoc Sovětského svazu, v případě ohrožení bezpečnosti Československa, však byla podmíněna účastí Francie.

V době Mnichova, kdy se Francie a Anglie zřekly svých závazků vůči naší republice a zradily ji, Ludvík Svoboda patřil k těm důstojníkům, kteří nesouhlasili s kapitulací před mnichovským diktátem, i když se jí museli podřídit. Mnichov byl pro něj, jako pro většinu národa, hořkým zklamáním, zkušeností, která vedla k přehodnocení jejich názorů na systém spojenectví se západními státy jako záruky bezpečnosti státu. K těmto zkušenostem se připojovaly i ty, které souvisely s širším životem v republice. Hospodářská krize, která ve dvacátých a třicátých letech krutě postihla život pracujícího obyvatelstva ve městech i na venkově, ekonomické problémy Slovenska, které byly mnohdy tíživější než v českých zemích a které zastiňovaly pozitivní výsledky soužití ve společném státě dosažené v takových oblastech, jako bylo školství, veřejná správa a pod. ukazovaly, že vnitropolitická situace i hospodářská struktura země vedla ke krizi česko - slovenského soužití a vlády tehdejších politických sil.

Pod vlivem bezprostředního ohrožení se rodily požadavky do budoucna, které se promítly do programových hesel domácího i zahraničního odboje: Za republiku sociálně spravedlivější, za republiku dvou rovnoprávných národů Čechů a Slováků, za republiku zbavenou páté kolony německého obyvatelstva, za spojenectví se Sovětským svazem jako opory státní bezpečnosti do budoucna proti německé rozpínavosti. Zkušenosti z meziválečného období doplněné o zkušenosti z 2. světové války předznamenaly poválečný vnitropolitický i zahraničně politický vývoj naší republiky. Mnozí z předválečné a válečné generace nechtěli, aby obnova republiky vedla k opakování chyb a omylů předmnichovské republiky.

U některých publicistů se objevila tvrzení, bez uvedení pramenů, že Ludvík Svoboda plnil úkoly zpravodajské služby a byl v kontaktu se sovětskou zpravodajskou službou již v době před druhou světovou válkou. Dokonce v této roli údajně navštívil Moskvu, a že z této předválečné spolupráce vyplývaly pak i pozice L. Svobody za války v SSSR (viz: Z. Hrabica, Pět válek Ludvíka Svobody, s. 78, Futura, Praha 2013). Tato tvrzení jsou nepravdivá. Sám L. Svoboda uvádí v souvislosti s výkladem výsledků předválečné československé vojenské zpravodajské služby: "Ve svém tehdejším postavení zástupce velitele praporu jsem přirozeně neměl možnost nahlédnout do těchto listin, které dokládají, s jakou vážností přistupovali nejvyšší sovětští hodnostáři k našemu vzájemnému spojenectví. Neměl jsem ani čáku na to, že by mě někdo pověřil účastí v delegacích generálního štábu, které byly zvány do Sovětského svazu na vojenská cvičení, stejně jako se mi nedostalo příležitosti setkávat se s příslušníky velitelského sboru Rudé armády, kteří se na oplátku pravidelně jako pozorovatelé účastnili manévrů našich vojsk. Nepřišel jsem do styku ani se skupinami expertů, kteří studovali naše opevňovací práce, zkoumali možnosti tehdy již světově proslulé československé zbrojní výroby, či projednávali různé záležitosti zpravodajské povahy, jak to bylo v intencích spojenectví nezbytné. (L. Svoboda, Cestami života I, 2. vyd. s. 34. Orego, Praha, 1996)