Buzuluk a organizace samostatné vojenské jednotky
Sem vložte podnadpis

Po řadu měsíců po napadení Sovětského svazu Německem se situace na sovětsko - německé frontě vyvíjela velmi nepříznivě. Přes tyto neúspěchy, které západní diplomaté a novináři hodnotili jako konec sovětské armády, Ludvík Svoboda činil opačné závěry.

Dne 8. prosinec 1941 bylo sovětskou stranou čs. vojenské misi sděleno, že jsou všechny organizační podmínky vyjasněny a může se začít organizovat v povolžském městě Buzuluku první samostatná československá jednotka na území Sovětského svazu. Již v prosinci přebíral L. Svoboda ubytovací prostory od polského vojska generála Anderse, které se rozhodlo Sovětský svaz opustit a přenechalo čs. vojenské jednotce jak zásoby konzerv, tak výstroj, kterou mělo od Angličanů. Dne 5. února 1942 začala pracovat odvodní komise. Na zveřejněnou výzvu v rozhlase a v novinách se začali sjíždět ze všech konců sovětské země, mladí i staří, muži i ženy, kteří se hlásili k české a slovenské národnosti, popřípadě měli československé státní občanství, jako ti z Podkarpatské Rusi, nebo Židé, nebo i Němci - antifašisté. Ti, co se přihlásili na tuto výzvu, byli propuštěni i z pracovních táborů - gulagů, a taktéž byli uvolněni ti, co byli ve vyhnanství, nebo evakuovaní do Střední Asiie, nebo na Sibiři.

Příznačné pro Ludvíka Svobodu jako velitele, byly důslednost, náročnost, vyvážená otcovskou vlídností a starostlivostí. Navzdory přirozené autoritě, jíž se těšil mezi vojáky, nemohl zabránit názorovým třenicím, jež byly přirozeným důsledkem různosti lidí, jejich různými životními zkušenostmi a na druhé straně mlhavosti politických cílů zahraničního odboje. Nicméně se mu podařilo udržet jednotu tohoto velmi různorodého kolektivu na základě společného cíle: boje proti fašistickým okupantům za osvobození vlasti, pro který všichni upřímně hořeli a dobrovolně šli bojovat.

Jednou ze zvláštností československé vojenské jednotky v Buzuluku, na rozdíl od ostatních armád v té době, byly sociální útvary pečující o děti, nemocné a starší občany, které byly spojené s tou skutečností, že se do jednotky hlásily i emigrantské manželské páry, někdy i s malými dětmi, lidé staršího věku, lidé, kteří měli narušené zdraví po pobytu v gulazích, do kterých byli odsouzeni většinou za "nedovolené překročení státních hranic". Byli to především naši občané z Podkarpatské Rusi. Tyto otázky měl v jednotce na starosti senátor mjr. MUDr. B. Vrbenský, bývalý ministr jedné z předválečných vlád.

MUDr. Vrbenský také navrhl, aby byli pozváni k jednotce komunističtí poslanci, kteří byli v Sovětském svazu v emigraci, v čele s Klementem Gottwaldem, aby vojákům vysvětlili své stanovisko na smysl a cíl odboje. Bylo to v duchu jednotné fronty antifašistického odboje. Ludvík Svoboda tuto iniciativu přivítal. Očekával především, že získá jejich podporu u sovětských institucí pro řešení celé řady otázek, nejen materiálního vybavení a zajištění jednotky, ale i uspíšení uvolňování našich občanů a krajanů do jednotky, včetně těch z gulagů. Také, že dají tito političtí představitelé odpověď na řadu politických otázek, včetně vztahu moskevského komunistického vedení k londýnské vládě a k politickému programu národního odboje. Komunističtí poslanci se přihlásili slovy K. Gottwalda k nejširší národní jednotě, z níž nelze vylučovat nikoho kromě kolaborantů a zrádců. K loajalitě a věrnosti spojencům, zejména k největšímu a nejbližšímu spojenci, Sovětskému svazu. Zahraniční odboj je jen složkou hlavního boje, který se vede proti fašistům v okupované vlasti, přičemž o budoucím uspořádání všech sociálních a národních problémů v osvobozené vlasti, včetně mezinárodních vztahů, rozhodne sám lid doma." Tato platforma KSČ nebyla v rozporu s vůlí a přesvědčením dobrovolníků jednotky.

Program odboje byl hlavním bodem, na kterém se sblížily všechny politické proudy, včetně komunistického. Současně bylo vyjasněno i postavení komunistů, kteří se přihlásili do jednotky a kteří v československé předválečné armádě měli nedůvěru. V Buzuluku byli přijímáni jako rovnoprávní vůči ostatním dobrovolníkům, nebyli ani diskriminováni, ani privilegováni. Organizace KSČ, tak jako i ostatních politických stran, nebyla podle řádu čs. armády dovolena. Pokud tam existovaly, byly tajné, bez vědomí velení. Kromě toho na území Sovětského svazu byla zakázána jakákoliv politická strana, byť by to byla komunistická strana jiného státu, kromě Komunistické strany Sovětského svazu. Že jednání s poslanci KSČ splnilo očekávání, svědčí slova dopisu poslance K. Gottwalda: "Pane plukovníku, ... Požadavky, které jste nám kladl na srdce, jsme na příslušných místech ihned tlumočili, včetně oněch hudebních nástrojů, a budeme se snažit, abychom jejich splnění docílili. Pokud jde o zařazení příslušníků z Podkarpatska do čsl. vojenské části, bylo i nám řečeno, že věc je již pozitivně vyřízena ... Gottwald, Ufa, 21. června 1942." (soukromý archiv).

Od prvopočátku Ludvík Svoboda připravoval jednotku jako jednotku vysoce akceschopnou, připravenou vystoupit na frontě. To bylo v rozporu se záměrem londýnského ministerstva národní obrany, které počítalo s touto jednotkou jako s jednotkou symbolickou, připravenou k vysazení na okupované území v posledních dnech války. Již tehdy viděl tuto koncepci londýnské vlády jako nereálnou a svým způsobem nemorální vůči domácímu odboji. Byl přesvědčen, že je v rozporu se zájmy státu a také s koncepcí zahraničního odboje, kterou měl prezident E. Beneš. Aktivní boj naší vojenské jednotky viděl jako rehabilitaci čs. armády, které nebylo v důsledku Mnichova dovoleno bojovat a bránit svou vlast. Považoval jej za povinnost československých vojáků v zahraničí vůči domácímu odboji, vůči všem těm, kteří položili svůj život na domácí frontě. Domníval se, že by bylo nečestné a zbabělé vyzývat lidi na okupovaném území k boji, posílat tam výsadky, aby organizovaly na domácí půdě diverzi a jiné formy odboje za cenu vysokých ztrát na životě vlastenců, a přitom pasivně čekat a sledovat boj našich spojenců a posouvat praporky na válečných mapách. Hluboce nesouhlasil s tím, že by měli čekat až na konec války, aby byli nasazeni v nejasné osvobozovací akci. To byly důvody, proč tak usiloval, aby jednotka byla dobře připravena k boji a aby byla nasazena na frontě a to ne na podřadných úsecích proti Rumunům nebo Maďarům, ale proti Němcům, našemu úhlavnímu nepříteli. Nebylo to kvůli tomu, jak někteří autoři psali, "aby se sám zviditelnil." Jestli mu šlo o nějaké zviditelnění, pak jedině takové, že československý voják, důstojník, se nevyhýbá boji za svobodu své vlasti. V tomto byl s ním zajedno každý příslušník jeho jednotky.