Od brigády k 1. čs. armádnímu sboru
Sem vložte podnadpis

Z Volyně to bylo k hranicím Československa "již jen" 420 km. Přímo za frontou probíhal u brigády urychlený a intenzivní výcvik. I nováčci z řad Volyňských Čechů byli v důsledku tohoto výcviku velmi dobře připraveni. Opět byla na závěr výcviku prověřena připravenost vojáků cvičením, při kterém velmi dobře obstáli. Než opustila brigáda Volyň, bylo rozhodnuto přetvořit brigádu na První československý armádní sbor v SSSR. Československé vojsko bylo posíleno o další dobrovolníky z Podkarpatské Rusi, muže i ženy, kteří se již zotavili po propuštění z gulagů a velký počet Slováků, zkušených vojáků z První slovenské pěší divize, kteří přešli k Rudé armádě v prostoru města Melitopolu a z nichž byla vytvořena a vycvičena zvláštní paradesantní brigáda. První československý armádní sbor v SSSR byl již mohutnou vojenskou jednotkou, skvěle vyzbrojenou a motorizovanou. Skládal se ze dvou pěších brigád, jedné brigády tankové, jedné brigády paradesantní, ze šesti dělostřeleckých pluků, několika protiletadlových oddílů, 3 ženijních praporů a 4 spojovacích praporů."

Hranice našeho státu se přibližovaly, proto významným dokumentem z té doby byla úmluva mezi sovětskou a československou vládou o vztazích mezi sovětským velitelstvím a čs. státními orgány po vstupu Rudé armády na území Československá. Tato úmluva stvrzovala, že osvobození národů Československa bude vybojováno sovětskými vojsky a správa země svěřena osvobozenému lidu - Národním výborům.

Velitelem sboru čs. vláda jmenovala generála Kratochvíla, který měl zkušenosti z ústupových bojů ve Francii a který byl vyslán ministerstvem z Anglie. Základem sboru se stala 1. brigáda, jejímž velitelem zůstal generál L. Svoboda. Na počátku podzimu roku 1944 se přiblížil jižní úsek sovětské fronty ke Karpatům, kde byl nasazen i 1. československý armádní sbor.

V srpnu roku 1944 vypuklo na Slovensku národní povstání. Na naléhavou žádost československé vlády a prezidenta Beneše sovětská vláda rozhodla o neodkladné pomoci slovenským povstalcům přímou vojenskou akcí. Toto rozhodnutí bylo zdůvodněno především a jedině politickými důvody. Bylo to v duchu nedávno uzavřené československo - sovětské smlouvy. Nejkratší směr k povstalcům vedl přes Karpaty.

Přechod těchto hor s ohledem na nesnadnost jejich dobytí nebyl původně v plánu sovětského velení. K přípravě této vojensky složité Karpatsko-Dukelské operace velitel Ukrajinského frontu, maršál Koněv, dostal jen několik dnů. První armádní sbor, vzhledem k tomu, že šlo o československé území, byl přesunut směrem na Dukelský průsmyk. Průchod přes Karpaty sliboval, že nebude lehký. Nicméně jeho rychlé a úspěšné provedení mělo být podpořeno dvěma slovenskými divizemi, které však Němci odzbrojili. Fašisté, kteří očekávali útok z této strany, byli pány vrchů, měli na nich vybudovanou silnou obranu. Útočit v takových podmínkách je vždycky velmi nesnadné.

Neočekávaně líté boje o přechod Karpat se protáhly na plných 80 dnů. Na všech kopcích stál maskovaný nepřítel, který plně využíval výhod horských vrchů, útočníka měl jako na dlani, každá schůdná a sjízdná cesta byla zaminovaná, hluboké a neprůchodné lesy, mimořádně deštivé počasí, nedovolovaly žádoucí postup a rozvinutí tanků, ani nasazení děl ve větším množství. Tíha ležela na pěchotě. Bojovalo se o každý vršek, na mnoha místech doslova o každý metr půdy.

V prvních dvou dnech utrpěl sbor zbytečně velké ztráty. Maršál Koněv odvolal velitele sboru gen. Kratochvíla z důvodu, že nezvládl velení sboru, neorganizoval sbor a nevelel jednotkám. Důvěru k velení v tu chvíli ztratili i vojáci. Velením sboru pověřil se souhlasem J.V. Stalina generála Svobodu. Tato změna byla dodatečně potvrzena československou vládou. Byl již zkušeným a osvědčeným frontovým velitelem. Okamžitě učinil všechna opatření, aby se operace zdárně vyvíjela. Vojáci, kteří mu jako veliteli důvěřovali, s uspokojením přijali jeho jmenování. Nejednou šel za vojáky na nejohroženější úsek, aby je povzbudil. "Svoboda byl opravdovým hrdinou" - napsal o něm později Koněv - "jedním z nejudatnějších lidí jaké jsem kdy znal, vojákem v tom nejlepším smyslu tohoto slova." Pod jeho velením vstoupili českoslovenští vojáci po měsíci nepředstavitelně tuhých bojů v Karpatech na Dukelském průsmyku prvně na půdu své vlasti. (Na státní hranici)

Bylo to 6. října 1944. Svoboda na dotaz vojenského dopisovatele A. Šipova pravil: "Jsme neskonale šťastni, že jsme nepřihlíželi nečinně, až nás osvobodí jiní, ale sami přiložili ruce k dílu. Teď, když se nám dostalo možnosti návrat domů si vybojovat, budeme plně vychutnávat dar svobody. Myslím, že mezi tím, co dnes cítím já a každý voják jednotky, které velím, není nejmenšího rozdílu. Nikdy jsme si nebyli tak blízcí jako dnes." Těmi slovy vyjádřil to nejdůležitější o co Ludvíku Svobodovi vždycky šlo: Nečekat nečinně až nás osvobodí jiní, ale sami přiložit také ruce k dílu! (V dukelském průsmyku s gen. D. Ortenbergem).

Ludvík Svoboda ve druhé světové válce od počátku byl zastáncem toho, že naše vojsko se musí skutečně podílet na bojích proti nacistické armádě a ne pouze symbolicky demonstrovat svou přítomnost v zahraničí. Byl zastáncem toho, že nejen na domácí frontě proti okupantům, ale i na válečných frontách musí se náš národ podílet na porážce Hitlera a na osvobození naší vlasti. Byl to názor převážné většiny těch, kteří odešli do zahraničí bojovat se zbraní v ruce proti okupantům. Z toho pramenily některé jeho rozpory s londýnským vedením ministerstva národní obrany. To sice nabádalo lid doma k odboji, vysílalo výsadky, které za pomoci domácích vlastenců organizovaly různé akce, ale nasazení vojenských jednotek, které se organizovaly z dobrovolníků, aktivních či záložních vojáků, kteří odešli do zahraničí, chtělo ponechat až na konečnou fázi osvobozování území státu, při politickém zajištění osvobozeného území.