Mobilizace 1938 a mnichovská zrada

Dne 13. září ve 23 hodin byla vyhlášena signál k ostraze hranic. Týkal se vybraných jednotek 3. pluku, které byly do 5 hodin ráno v plné výzbroji připraveny k přesunu. Dne 23. září 1938 vyhlásila vláda všeobecnou mobilizaci. Bylo povoláno 18 ročníků první zálohy (do 40 let) a část příslušníků druhé zálohy. Celkem 1 250 000 mužů. L. Svoboda jako velitel náhradního praporu a mobilizační referent byl zodpovědný za průběh celé mobilizace u 3. pluku. Spolu s podřízenými důstojníky postavil dle mobilizačních plánů ze záložníků 53. pěší pluk a asi 25 protiletadlových jednotek. Na příjezdové cesty do Kroměříže a na nádraží vyslal rozmísťovací skupiny, které záložníky posílaly rovnou k jednotkám. Tam hned každý dostal výstroj a výzbroj a k lékařské prohlídce šli jen ti, kteří se necítili dobře. Do 16 hodin 24. září dokončili mobilizaci asi osmi tisíc mužů. Nově zorganizovaný 53. pěší pluk dosáhl plné pohotovosti 27. září, tedy za čtyři dny od vyhlášení mobilizace. Pluk čítal 122 důstojníků, 4 rotmistři, 2 843 vojínů a poddůstojníků. Ve výzbroji měl 111 lehkých kulometů, 36 těžkých kulometů, 28 jezdeckých koní, 144 tažných koní, 36 soumarů, 8 nákladních aut. Protiletadlové jednotky byly rozeslány na různá místa (hlavně k Olomouci na ochranu vojenských skladů), (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 109-111).

Poté, když dokončil všechnu práci s mobilizací záložníků pluku, podal žádost ke generálu Hněvkovském, veliteli divize, aby směl odevzdat náhradní prapor a odejít jako velitel polního praporu na frontu. Gen. F. Hněvkovský s žádostí souhlasil a určil L. Svobodu jako velitele 1. praporu a zástupce velitele 53. pluku.

Velitel brigády L. Svobodu hodnotil jako energického a důsledného důstojníka s velmi dobrým taktickým nadáním a bystrým postřehem. "Vzorný a všestranně upotřebitelný. Stupeň kvalifikace: výtečná." 

28. září, pamatuji se na ten den, bylo to na svatého Václava, nastoupil 1. prapor v plné zbroji na dvoře pivovaru, z něhož se stala prozatím kasárna. Za slavnostní nálady byla obnovena přísaha republice. Skoro tisíc vojáků stálo mlčky a vážně ve vyrovnaných řadách. Když jsem se před ně postavil, vycítil jsem jejich odhodlání a chvíli jsem vzrušením nebyl schopen mluvit. Taková síla vyzařovala z těch nastoupených čet a rot, taková důvěra k velitelům a dychtivost po boji za vlast, o jehož spravedlnosti a posvátnosti byl každý z nás přesvědčen. Na nebezpečí, které s sebou boj vždy přináší, nikdo nemyslel. Přáli jsme si jen, abychom co nejdříve z Kroměříže odjeli, abychom již byli tam, kde je naše místo a kde slova přísahy budeme moci proměnit v činy.

Ovládl jsem své pohnutí a pronesl k praporu několik slov. "Nechť se děje cokoliv," zakončil jsem proslov, "nezklamte!" Nikoho však nebylo třeba povzbuzovat.
(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 111)

Dne 28. září v 17:50 došel veliteli 53. pluku rozkaz, že pluk je podřízen štábu 6. divize a má se přesunout na jižní bok obranné fronty do Dolních Kounic u Brna.

V noci se nakládali vagóny. Vojáci pochodovali městem v plné polní, se všemi zbraněmi. Přestože bylo po půlnoci, chodníky byly plné lidstva. Dodržovalo se již zatemnění. V našedlé tmě, kterou kromě rudých ohníčků cigaret neproniklo jediné světýlko, se lidé slévali v temnou hmotu, která se jen lehce vlnila světlajícími skvrnami tváří. Žádný jásot, žádné volání. Zněly jen kročeje kolon. Rytmické, dunivé, navzájem se prolínající a překrývající, střídané vrčivým rachotem kol, když jely kulometné káry, děla s obsluhami sedícími na kolesnách, vrzající vozy. A zase šli pěšáci, tlumoky na zádech, matně se leskly přílby. Přijížděla auta. Lidí bylo všude černo, zvlášť na náměstí a pak u spalovny a taky před nádražím, ale všude stáli tak nehybně a tiše. Nebylo to však ticho, jaké provází pohřební průvody, i když se tu a tam zabělal kapesník utírající úkradkem ženskou slzičku. Bylo to ticho silné, mocné, rozhodné. Byla v něm pocta vzdávaná vojákům, kteří jdou do války, když davy nechávaly hlučet jen jejich kroky a kola jejich vozů. Byla v něm úcta a hluboké soustředění na vážné dílo. Člověk cítil, jak se národ v té chvíli vyrovnával se smrtí a přestal se jí bát. Takové to bylo ticho.

Oblečen do polního stejnokroje, pochodoval jsem v čele svého praporu důvěrně známými ulicemi Kroměříže. Všude se tísnily zástupy lidí, kteří nás přišli vyprovodit. Blízko kasáren jsem v davu zahlédl manželku, Mirka a Zoe. Usmál jsem se na ně a přiložil ruku k čapce na pozdrav.
(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 111-112)

Dne 29. září v ranních hodinách dorazil 53. pluk do Dolních Kounic a zaujal bojové postavení. Štáb a většina 1. praporu se usídlila v měšťanské škole.

Přišla mnichovská konference, zrada Francie a Anglie a kapitulace Československa.

Nejednomu z nás, kdo jsme zažili tento chmurný den na samém konci září, se bolestně zadřely do vědomí otázky, nad nimiž asi nepřestaneme hloubat do konce svých dnů. Proč jsme se sklonili? Proč jsme nedonutili západní Evropu, aby se při pohledu na naši chrabrost a lásku k svobodě zastyděla za svou zbabělost? Není přece pravda, že nebylo východiska. 
(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 139)

53. pluk zůstal v Dolních Kounicích do 6. října a nočním přesunem se stáhli do Jiříkovic, kde zaujali obranu. Asi za tři dny dostal pluk rozkaz k návratu do Kroměříže. Do města se pluk vracel 13. října 1938.

Nikdy jsem nešel v čele tvaru tak nerad jako tehdy. Studem bych se byl nejraději propadl do země. Všechno jsem si dovedl představit, i to, že náš pluk bude v boji poražen, že padnu a domov už nikdy nespatřím, že z města zbude spáleniště a trosky, jen na to jsem nepomyslel, co jsme v té chvíli zakoušeli, že se budeme vracet beze cti. S hanbou a přitom bez viny.

(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 155)

Po návratu do vnitrozemí začala postupná demobilizace ve čtyřech časových intervalech a začátkem prosince byla výnosem zrušena ostraha hranic proti Německu. 

Se ztrátou pohraničního území došlo k okamžitému vyhnání čs. obyvatel z odstoupeného území, který se týkalo i dvou Svobodových přátel z legií. L. Svoboda okamžitě kontaktoval s nabídkou ubytování čtyřčlennou rodinu pplk. Jindřicha Klusáka v Opavě (velitel jednotek stavějící opevnění v pohraničí) a tříčlennou rodinu bývalého legionáře Antonína Raita v Užhorodu (kde byl ředitelem finanční správy zemského úřadu). Rodina Klusákových bydlela v přízemním bytě a rodina Raitových bydlela v podkroví, v dětských pokojíčcích Zoe a Miroslava Svobodových. Rodina Klusákova zůstala u Svobodů do léta roku 1940, než v Třebíči dostavěli rodinný dům. Rodina Raitova zůstala do zimy roku 1941 (Z. Klusáková: O tom co bylo. Mladá fronta 2005, s. 33, 38, 57).

V době Mnichova, kdy se Francie a Anglie zřekly svých závazků vůči naší republice a zradily ji, Ludvík Svoboda patřil k těm důstojníkům, kteří nesouhlasili s kapitulací před mnichovským diktátem, i když se jí museli podřídit. Mnichov byl pro něj, jako pro většinu národa, hořkým zklamáním, zkušeností, která vedla k přehodnocení jejich názorů na systém spojenectví se západními státy jako záruky bezpečnosti státu. K těmto zkušenostem se připojovaly i ty, které souvisely s širším životem v republice. Hospodářská krize, která ve dvacátých a třicátých letech krutě postihla život pracujícího obyvatelstva ve městech i na venkově, ekonomické problémySlovenska, které byly mnohdy tíživější než v českých zemích a které zastiňovaly pozitivní výsledky soužití ve společném státě dosažené v takových oblastech, jako bylo školství, veřejná správa a pod. ukazovaly, že vnitropolitická situace i hospodářská struktura země vedla ke krizi česko - slovenského soužití a vlády tehdejších politických sil.

Pod vlivem bezprostředního ohrožení se rodily požadavky do budoucna, které se promítly do programových hesel domácího i zahraničního odboje: Za republiku sociálně spravedlivější, za republiku dvou rovnoprávných národů Čechů a Slováků, za republiku zbavenou páté kolony německého obyvatelstva, za spojenectví se Sovětským svazem jako opory státní bezpečnosti do budoucna proti německé rozpínavosti. Zkušenosti z meziválečného období doplněné o zkušenosti z 2. světové války předznamenaly poválečný vnitropolitický i zahraničně politický vývoj naší republiky. Mnozí z předválečné a válečné generace nechtěli, aby obnova republiky vedla k opakování chyb a omylů předmnichovské republiky.

U některých publicistů se objevila tvrzení, bez uvedení pramenů, že Ludvík Svoboda plnil úkoly zpravodajské služby a byl v kontaktu se sovětskou zpravodajskou službou již v době před druhou světovou válkou. Dokonce v této roli údajně navštívil Moskvu, a že z této předválečné spolupráce vyplývaly pak i pozice L. Svobody za války v SSSR (viz: Z. Hrabica, Pět válek Ludvíka Svobody, s. 78, Futura, Praha 2013). Tato tvrzení jsou nepravdivá. Sám L. Svoboda uvádí v souvislosti s výkladem výsledků předválečné vojenské zpravodajské služby:

"Ve svém tehdejším postavení zástupce velitele praporu jsem přirozeně neměl možnost nahlédnout do těchto listin, které dokládají, s jakou vážností přistupovali nejvyšší sovětští hodnostáři k našemu vzájemnému spojenectví. Neměl jsem ani čáku na to, že by mě někdo pověřil účastí v delegacích generálního štábu, které byly zvány do Sovětského svazu na vojenská cvičení, stejně jako se mi nedostalo příležitosti setkávat se s příslušníky velitelského sboru Rudé armády, kteří se na oplátku pravidelně jako pozorovatelé účastnili manévrů našich vojsk. Nepřišel jsem do styku ani se skupinami expertů, kteří studovali naše opevňovací práce, zkoumali možnosti tehdy již světově proslulé československé zbrojní výroby, či projednávali různé záležitosti zpravodajské povahy, jak to bylo v intencích spojenectví nezbytné."

(L. Svoboda, Cestami života I, 2. vyd. s. 34. Orego, Praha, 1996)