Obsazení Polska a ústup do Sovětského svazu
Sem vložte podnadpis

Podplukovník Svoboda, aby se jednotka nedostala do německého zajetí, energicky zabránil panice, která se počala šířit a rozhodl vést jednotku pěším pochodem k sovětským hranicím, které byly nejblíže. V Zaleszcyku na polských hranicích se v tu chvíli nacházela polská vláda a s ní diplomatický sbor. Byl tam i československý vyslanec Juraj Slávik. Podplukovník Svoboda k němu vyslal kurýra, aby projednal se sovětským vojenským přidělencem v Polsku plk. Rybalkem přijetí legionu na sovětském území. Byl to tentýž Rybalko, který v květnu 1945 osvobozoval se svými tankisty Prahu. A tak se československá vojenská jednotka "Legion" vydala vstříc Rudé armádě, která postupovala na základě smlouvy Molotov - Ribentrop na tzv. Curzonovu linii, která byla po první světové válce navržena versailleským mírem jako hranice mezi Polskem a SSSR.

Pplk. Svoboda jel se svým štábem napřed v malé koloně osobních aut naložených materiálem a raněnými a za obcí Horodišče 18. září 1939 narazil na tankovou kolonu sovětských vojsk. "Jsme Čechoslováci, vojenská skupina z Krakova, a přecházíme dobrovolně na sovětskou půdu." odpověděli na otázku "Kdo jste?" Byl to úspěšný vstup na sovětské území, za situace, kdy Sověti měli uzavřenou smlouvu s Německem a kdy Čechoslováci přicházeli ze strany Polska, z území, které Sověti zabírali a kde docházelo i k ozbrojeným střetům mezi sovětskými a polskými jednotkami.

V "podivné válce" Německa s Francií a Velkou Británií zůstal Sovětský svaz neutrální a podobný postoj zaujal k nacistické okupací Dánska, Norska, Holandska, Belgie a části Francie. Cílevědomě se však snažil zajistit si své hranice v Pobaltí. Neutrální postoj vedl sovětskou vládu k tomu, že souhlasila s odchodem polských jednotek, které za války ustoupily na sovětské území, do sousedního Íránu a zároveň se snažila utajit pobyt různých skupin československých vojáků na svém území.

S ohledem na tuto situaci Sověti přijali československé vojáky ne jako zajatce, ale jako vojenskou jednotku v exilu, která u nich našla azyl. Byli vůči nim přátelští, ale vzhledem k tomu, že se Čechoslováci chtěli jako vojenská skupina udržet pohromadě a nerozptýlit se po Sovětském území, uzavřeli je do internačních táborů. Mohli v nich žít podle svých zvyklostí a svého vojenského řádu, rozděleni do čet a do rot se svými veliteli, drželi služby, dokonce konali svůj vojenský výcvik. Zajistili jim stravu a oblečení. V určitém režimu měli možnost styku s místním obyvatelstvem. Prošli tak internačními tábory v Kamenci Podolském, Olchovci, Jermolinci, Orankách a Suzdalu.

Pplk. Svoboda náročným diplomatickým jednáním řešil další osud vojáků na území SSSR, jejich postupný odsun tam, kde se bojovalo s nacistickým Německem a kde vznikaly čs. vojenské jednotky. Z někdejšího "legionu" v Polsku, který se na sovětském území přejmenoval na Východní skupinu československé armády, bylo celkem odesláno v r. 1940 - 41 na 640 důstojníků, poddůstojníků a vojínů. Do Francie odjely 2 transporty. Po pádu Francie a její okupaci Němci v červenci 1940, se odjezd na západ stal nemožným. Angličané byli ochotni převzít pouze letce a lékaře. Později umožnili odjezd i dalších 10 transportů do Palestiny, kde byli vojáci zařazeni do samostatného čs. praporu pod velením pplk. Karla Klapálka. Istanbul, kde sídlil československý konzulát, byl přestupní stanicí československých vojáků na cestě na Západ a později na Střední východ.

Ludvík Svoboda byl přesvědčen, že Sovětský svaz, nehledě na uzavřenou smlouvu s Německem, vstoupí s ním do války a že pak tato fronta bude rozhodující pro vývoj války. Vzhledem k tomu, jak se vyvíjela válka Německa se západními státy, zaujal stanovisko, že by Československo mělo mít vojenskou jednotku v Sovětském svazu, kde také byly značné rezervy pro doplňování počtů dobrovolníků. Proto uvítal jednání se Sovětskými představiteli o této možnosti, předložil jim svou koncepci budoucí vojenské spolupráce. V této souvislosti mu sovětská strana umožnila seznámit se se sovětskými vojenskými předpisy a organizačními zvláštnostmi sovětské armády.

V červenci 1940 v dohodě se sovětskými orgány odjel do Istanbulu, kde bylo sídlo československého konzulátu, aby přispěl k navázání kontaktů mezi zástupci sovětských a československých zpravodajských služeb. Tato jeho činnost byla v souladu se zájmem prezidenta Beneše i londýnského ministerstva národní obrany a byla jimi vítána. V té době již probíhala diplomatická jednání mezi československou exilovou vládou v Londýně a sovětským velvyslanectvím ve Velké Británii, o uzavření spojenecké smlouvy mezi Československem a Sovětským svazem a dohody o vojenské spolupráci a možnosti ustanovení samostatné československé vojenské jednotky na území SSSR.

V důsledku jednání mezi představiteli československé a sovětské vlády již 26. dubna 1941 (ještě před napadením SSSR Německem) začala v Moskvě pracovat vojenská mise vedená plk. Heliodorem Píkou, která vzhledem k sovětsko-německé smlouvě zatím byla tajná. Dne 21. června Německo napadlo Sovětský svaz a 18. července 1941 byla v Londýně podepsána Československo - Sovětská dohoda o obnovení diplomatických styků a vytvoření československých vojenských jednotek na území SSSR.

Již během přípravy této dohody nebyla ze Sovětského Svazu do Palestiny odsunuta poslední skupina čs. důstojníků a poddůstojníků, která byla určena, aby se stala základním organizačním a velitelským kádrem budoucí vojenské jednotky, známá jako "Oranská skupina". Bylo to 23 důstojníků, 66 poddůstojníků a rotmistrů a 3 lékaři, celkem jich bylo 92. Již před napadením Sovětského svazu s vědomím a za asistence sovětské strany byli uvolněni z internace a začali se připravovat pro svůj úkol.