Z polního praporu vzniká 1. čs. samostatná brigáda
Sem vložte podnadpis

Po bitvě u Sokolova došlo k přebudování polního praporu na brigádu. Početní stavy vojáků byly doplněny především o 1410 Podkarpato Rusínů, kteří přicházeli do Buzuluku k náhradnímu pluku, kde prodělali nutný výcvik, a také, 200 slovenských vojáků kteří přešli ze slovenského vojska na sovětskou stranu. Jádro tvořilo 700 zkušených bojovníků od Sokolova. Velitelský sbor posílilo 9 důstojníků ze Středního východu a 8 z Anglie.

Po řadě jednání byla československo - sovětskou komisí přijata organizace budoucí brigády vypracovaná plukovníkem Svobodou na základě frontových zkušeností, v níž bylo pamatováno na další rozvoj jednotky plně vyzbrojené všemi druhy zbraní. První čs. samostatná brigáda byla složena ze dvou pěších praporů, jednoho tankového prapor, jednoho dělostřeleckého pluku, ženijní roty, spojařů a zdravotníků. Prosadil jmenování nových důstojníků z těch, kteří maturitu vojenské zdatnosti úspěšně složili v zákopech u Sokolova. Ve vlastních školách bylo vyškoleno přes dvě stě absolventů - důstojníků i potřebný počet nových poddůstojníků všech zbraní. Tam, kde vlastní odborníci chyběli, vypomohlo sovětské velení. 40 československých absolventů vojenského učiliště v ruském Tambově vytvořili základ budoucí československé tankové brigády, která se později proslavila v mnohých bitvách. Bojová příprava První čs. samostatné brigády se konala v Novochopersku, kam se soustředila po bitvě čs. praporu v březnu u Sokolova. Také bitvy o Kijev se zúčastnilo 82 žen, především jako zdravotnice a spojařky.

V srpnu 1943 skončila vítězně jedna z nejvýznamnějších bitev Rudé armády, a největší tanková bitva válečné historie - bitva u Kurska. Němci zahájili svou letní ofenzivu s úmyslem obklíčit sovětskou armádu. Stal se však opak. Fronta se posunula směrem na západ, jižní její část se přiblížila k Dněpru, k hlavnímu městu Ukrajiny - Kijevu.

Boje o Kijev, hlavní město Ukrajiny se zúčastnila i První československá samostatná brigáda. Začátkem října 1943 brigáda odjela na frontu v devíti železničních transportech, projížděla krajinou zdevastovanou válkou a ustupujícími fašisty, kteří za sebou zanechávali spálenou zem. Krajina byla poseta desítkami "Lidic".

Velitel brigády - plk. L. Svoboda - požádal, aby brigáda byla začleněna do prvního sledu a útočila na směru hlavního úderu. Vyjádřil přání všech příslušníků brigády. "Nesouhlasíme s úkolem postupovat ve druhém sledu a jen chránit pravé křídlo Vaší 38. armády. Jdeme na Kijev ... Útok na Kijev je v jádru útokem na nepřátelské postavení před Prahou. Váš boj je naším bojem, není nás mnoho, ale jsme tu s Vámi - bok po boku. Není proto možné, abyste táhli káru války sami a my se jen vozili. Chceme útočit v prvním sledu."

V Kijevě bojovala v první linii a byla mezi prvními z útočících vojsk, která v ranních hodinách 6. listopadu 1943 probila cestu městem, podařilo se jí včas přetnout ústupovou cestu nepříteli a spolu s rudoarmějci přinesla svobodu obyvatelům města.

Brigáda byla uvedena v rozkaze vrchního velitele jako jednotka, která se zvláště vyznamenala v bojích o Kijev a také na její počest byly v Moskvě vypáleny slavné dělové salvy. Tři velitelé - tankisté - se stali hrdiny Sovětského svazu - poručíci Tesařík, Sochor, Buršík. Plukovník Svoboda obdržel Suvorovův řád 2. stupně a rovněž celá brigáda byla vyznamenána tímto řádem. Na 139 vojáků a důstojníků bylo vyznamenáno sovětskými řády a medailemi a československými vyznamenáními. Jednotka postupovala dál v bojích při osvobozování území pravého břehu Dněpru celou zimu až do jarních dnů. Města Fastov, Vasilkov, Čerňachov, Bílá Cerkev, Ostrožany, Buzovka a Žaškov byla osvobozována za účasti vojáků 1. čs. armádního sboru. "Důstojníci a mužstvo brigády ukázali příklady statečnosti i odvahy a vysoké discipliny v bojích s německými uchvatiteli" napsal velitel 50. střeleckého sboru gen. Martirosjan v jehož svazku bojovali. 

Jakmile byla osvobozena města západní Ukrajiny Luck a Rovno, generál L. Svoboda požádal sovětské velení, aby byla v první polovině března 1944 brigáda přemístěna na Volyň, kde žilo na 45 000 Čechů. Nemusela zde být vyhlášena mobilizace. Volyňští Češi se hlásili do jednotky spontánně, v několika málo týdnech dosáhl nábor počtu přes 11 tisíc dobrovolníků, z toho na 600 žen. Tím projevili volyňští krajané své vlastenectví a současně přání vrátit se do staré vlasti a se zbraní v ruce si tuto cestu proklestit. Tento jejich aktivní přístup byl nejpádnějším argumentem v pozdějším složitém jednání, které se vedlo se sovětskou stranou o to, aby uvolnila Volyňské Čechy jako celek ze svého občanství. Jistě, že v té době by bylo zcela nediplomatické a více než neúčelné zdůrazňovat to, že nechtějí žít v sovětském režimu, že jim, úspěšným hospodářům, řemeslníkům, podnikatelům, se nechce do kolchozů, do sovětského hospodářského systému. Tyto důvody však nemohou zastínit jejich upřímný vztah ke své staré vlasti, se kterou měli v první republice živé kontakty.