Ludvík Svoboda byl československý voják a politik, účastník 1. a 2. světové války. V první světové válce se zúčastnil bitvy u Zborova, bojů u Bachmače a sibiřské anabáze. V letech 1931-1934 vyučoval maďarštinu ve Vojenské akademii v Hranicích. Za mobilizace 1938 velel záložnímu praporu a na vlastní žádost odešel na hranice. Po mnichovu a okupaci se zapojil do Obrany národa. V červnu 1939 odešel do zahraničí, organizoval vojenskou jednotku v Polsku a posléze v SSSR, kde vybudoval 1. čs. samostatný polní prapor, se kterým jako jeho velitel bojoval u Sokolova. Posléze velel 1. čs. brigádě a účastnil se bojů o Kyjev a na západní Ukrajině. V říjnu 1944 se stal velitelem 1. čs. armádního sboru a účastnil se Karpatsko-dukelské operace a Východoslovenské operace. V letech 1945-1950 byl ministrem obrany. V roce 1952 byl krátce vězněn. V letech 1948-1968 byl poslancem Národního shromáždění. Od 30. 3. 1968 do 28. 5. 1975 byl prezidentem Československa.


Skláním se v úctě před neznámými vojáky českého a slovenského lidu všech dob, kteří jsou tím nejcennějším, co naše vlast měla, a jak pevně věřím, v nejtěžších chvílích nikdy nepřestane mít. Nemají rádi tupý dril, nepotrpí si na vojenské parády, těžko se s nimi někdy pořídí, když jim nevysvětlíte dost přesvědčivě, co po nich chcete a k čemu je to dobré, ale když jde do tuhého, dokážou přenášet hory, protože víc, mnohem víc se bojí poroby než smrti.
(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 68-69)