První světová válka

V rakousko-uherské armádě

Před vypuknutím první světové války zemřel otčím (1913) a po jejím začátku byli oba bratři povoláni do rakouské armády. Nejstarší sestra Marie byla již vdaná. Doma na hospodářství zůstala maminka se třemi malými dětmi, Františkem, Františkou a Anastázii.

Do Rakousko-uherské armády museli nastoupit oba bratři. Jako první narukoval Josef Svoboda, kterého poslali na srbskou frontu. Ludvík byl odveden 15. března 1915 u okresního doplňovacího velitelství ve Velkém Meziříčí jako vojín k pevnostnímu dělostřelectvu do Korutan. Následně byl přeřazen k c. a k. pěšímu pluku č. 81 v Jihlavě, který se zrovna chystal na frontu.


Ludvík Svoboda 11. června 1915 odjíždí s plukem na ruskou frontu do Haliči na úsek fronty u Tarnopolu. Při odjezdu vojáci 81. pluku zpívali sokolské a slovanské písně, což bylo rakousko-uherským velením přijímáno s nelibostí.

Než dorazil náš regiment na frontu, měli tam již hlášení o "velezrádném" chování českých vojáků při odjezdu z Jihlavy, a tak celý prapor pro všechny případy rozstrkali po rotách k říšskoněmeckým jednotkám na různé úseky fronty. 11. kompanii, v níž jsem byl zařazen, posadili do blízkosti vesnice Toustobaby. 
(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 118)

Zde byl povýšen do hodnosti svobodníka (v němčině gefreiter) a záhy na desátníka (v němčině korporal). Dříve, než jej donutili střílet, našel si dne 8. září 1915 cestu do zajetí, ve svých pamětech Cestami života I na to vzpomíná:

V září 1915 se zvedla nová mohutná vlna dezerce českých vojáků. (...)

Tenkrát se naskytla příležitost i pro mne. Přihlásil jsem se dobrovolně k těm, kdo měli jít toho dne pro oběd. Cestou jsme se domluvili, že necháme oběd obědem a přejdeme společně do ruského zajetí. Odbočili jsme z cesty, pamatuji se, že jsme nesli dva kotle a snažili se zabloudit k Rusům. Najednou Halt! Stáli jsme před naší polní stráží. Pokus nevyšel.

Až druhý den. Časně ráno zaútočila kozácká jízda a pronikla frontou jako nůž. Za ní se valila pěchota. V rakouských zákopech vypukla panika. Hauptmann dělal, co mohl, aby vojáky uklidnil, a do ochraptění křičel, aby stříleli doleva, odkud se rychle přibližoval nepřítel. Nakonec se sám vrhl k opuštěnému kulometu a namířil hlaveň na zprohýbanou rojnici ruských pěšáků. Než stačil stisknout spoušť, skočil jsem k němu a odtrhl ho násilím od zbraně. V příštích vteřinách se přihnali Rusové a my jsme zvedli ruce. 
(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 119)

Nejdříve prošel zajateckým táborem v Darnici u Kijeva. Tam pracoval jako pomocná administrativní síla, ale při nejbližším náboru se přihlásil do sboru hasičů v Kyjevě (v Tarasovské ulici č.4), kde prošel odborným výcvikem.