Prezidentem republiky
Sem vložte podnadpis

Srpen 1968

Vývoj událostí dostal rychlý a dramatický spád. Dne 17. srpna se prezident dověděl od velvyslance SSSR Červoněnka, že v minulých dnech předal A. Dubčekovi závažný dopis k projednání kolektivem předsednictva ÚV KSČ a že na něj nedostal odpověď. Obsah dopisu zněl jako závažné varování, které vyžaduje okamžitou reakci. Dopis do zasedání předsednictva 20. srpna nebyl projednán. Během večerního zasedání předsednictva ÚV KSČ v pozdních hodinách vojsko Varšavské smlouvy začalo vstupovat na území Československa.

Prezident, který nebyl členem předsednictva ÚV KSČ, se dověděl o této skutečnosti od velvyslance SSSR, který mu to přišel oznámit 20. srpna pozdě večer do domečku na Pražském hradu. Velvyslanec Červoněnko, v doprovodu plukovníka Kambulova (v době války styčný důstojník NKVD u čs. vojenské jednotky v SSSR) oznámil prezidentovi, že vojska SSSR a dalších zemí Varšavské smlouvy překročila státní hranice a že přilétají výsadky. Uváděl důvody, které druhého dne publikoval sovětský tisk, odvolal se na pozvání vojsk československými představiteli. L. Svoboda vyjádřil svůj protest, že k akci došlo bezprostředně po dopise sovětské strany, aniž byla dána vedení ČSSR možnost na něj reagovat. Konstatoval, že vojska nepozval, varoval před nebezpečím krveprolití a zdůraznil, že veškerá zodpovědnost je na Sovětském svazu a ostatních zúčastněných zemí. Zdůraznil, že neví, že by některý z československých státních orgánů vojska pozval, že jde tedy o zásah bez vědomí ústavních činitelů. Prohlásil, že ze své strany učiní jediné, vyzve, aby nedošlo ke krveprolití, a požádal, aby ze sovětské strany nebyly použity zbraně. Velvyslanec nesdělil nic, co by svědčilo o dalších úmyslech SSSR. Také nepředal žádný písemný dokument. 

Velvyslanec Červoněnko o rozhovoru do Moskvy referoval následovně: "Svoboda řekl, že vstup vojsk nevítá, ale že už, když jsme se nevyrovnali se svými záležitostmi, tak on proti spojeneckým státům nepůjde. Udělá všechno, aby nedošlo k odporu, krev nepoteče." (Jaromír Navrátil - Jitka Vondrová: Mezinárodní souvislosti československé krize 1967-1970. Červenec - srpen 1968, Praha - Brno 1996, s. 219-220.)

Ukončení rozhovoru a odchod velvyslance uspíšil telefonát z předsednictva ÚV KSČ. Volal předseda parlamentu Josef Smrkovský, ptal se prezidenta, ví-li, co se děje, a požádal ho, aby se dostavil na pokračující zasedání předsednictva, kam se prezident ihned odebral. Na zasedání informoval o tom, co se dozvěděl od sovětského velvyslance Červoněnka a co mu sdělil.

Stenografický záznam z jednání ÚV KSČ zachycuje Svobodovo vystoupení následovně:

"O půl dvanácté mně volal sovětský velvyslanec Červoněnko a sdělil mi, že má příkaz z Moskvy, aby mě navštívil a sdělil důležitou zprávu. Než jsem se oblékl, už tam byl v doprovodu sovětského důstojníka a se styčným důstojníkem MV. Sdělil mi, že do 6 hodin ráno bude ČSSR obsazena sovětskými vojsky. Ujistil, že to nebude déle, než bude zajištěna bezpečnost proti kontrarevoluci. Řekl jsem, že jsem věřil, že jsem byl hluboce přesvědčen, že všechno společně vyřídíme bez vojska, a že toto je pro nás překvapení. Že to nevítáme - a nikdo z nás to nebude žádat - s radostí, protože jsme o to nežádali. Řekl jsem, že to bude velká ostuda a že jsem věřil, že to půjde bez vojska.

Červoněnko také říkal, že se domníval, že to půjde, ale situace že se vyvinula jinak a vojsko je tu.

Taková je situace a je na nás, jak se k tomu zachováme. Jsem přesvědčen, že se nás to všech stejně dotklo a že by bylo lepší, kdyby to bylo vyřešeno bez sovětských vojsk.

Jedná se nám o národ, aby nedošlo ke krveprolití. To by nemělo smysl. Doporučuji, abychom všichni zůstali na svých místech. Je tu národ, za který neseme odpovědnost. Kdybychom odešli ze svých postů, může dojít k nejhoršímu.

Řekl jsem jim, že oni nesou odpovědnost před celým naším národem."

(https://www.68.usd.cas.cz/files/dokumenty/edice/820_2.pdf)

Dubček na předsednictvu vytáhl z kapsy dopis od Brežněva a předložil he teprve poté, až když bylo oznámeno, že došlo ke vstupu vojsk. Bylo jednomyslným míněním všech přítomných, že armáda neměla vstoupit do ozbrojeného konfliktu s vojsky, která obsazovala republiku. Předsednictvo ÚV KSČ (kterého L. Svoboda v té době nebyl členem) v noci na 21. srpna přijalo usnesení odsuzující vojenskou intervenci:

"Všemu lidu Československé socialistické republiky

Včera, dne 20. 8. 1968, kolem 23. hod. večer překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.

V těchto hodinách zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a zabývalo se přípravou XIV. Sjezdu strany. Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země.

Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejenom všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva.

Všichni vedoucí funkcionáři státu, KSČ i Národní fronty zůstávají ve svých funkcích, do nichž byli jako představitelé lidu a členů svých organizací zvoleni podle zákonů a jiných norem platných v Československé socialistické republice.

Ústavními činiteli je okamžitě svoláváno zasedání Národního shromáždění, vlády republiky, předsednictvo ústředního výboru KSČ svolává plénum ÚV KSČ k projednání vzniklé situace."

S tímto usnesením se prezident solidarizoval a během 21. srpna vydal dvě svá vlastní prohlášení. Ráno v 8:15 se k občanům obrátil se slovy:

"Drazí spoluobčané, v posledních hodinách vznikla v naší zemi složitá situace.

V současné chvíli vám nemohu říci více k jejímu objasnění. Jako president Československé socialistické republiky se k vám obracím s plnou odpovědností, kterou jsem s přijetím této funkce převzal, a naléhavě vás žádám, abyste zachovali plnou rozvahu a naprostý klid.

U vědomí své občanské odpovědnosti a v zájmu naší republiky nedopusťte, aby došlo k nepředloženým akcím.

S důstojností a kázní, kterou jste prokazovali v minulých dnech, vyčkejte dalších kroků ústavních orgánů republiky."

V ranních hodinách 21. srpna došlo k zadržení československých vedoucích představitelů ústavních, státních a stranických - A. Dubčeka, O. Černíka, J. Smrkovského, F. Kriegela, J.Špačka a B. Šimona, sovětskými orgány a následoval jejich únos a internace v SSSR.

Z vedoucích politických a státních činitelů zůstal prezident sám a podle Ústavy převzal dočasně zodpovědnost za řešení dané situace. Vojenský odpor byl nemyslitelný, vzhledem k obrovské početní převaze vojsk zemí Varšavské smlouvy. Na území Československa vstoupilo více než 500.000 vojáků armád zemí Varšavské smlouvy plně vyzbrojených těžkou technikou.

Zatčením a odvlečením politických a ústavních činitelů do Sovětského svazu byl ochromen život ve státě. Hrozil ozbrojený konflikt a krveprolití. Bylo velmi naléhavé nalézt východisko.

Dne 21. srpna v 16. hodin odpoledne přišli k prezidentu na Pražský hrad členové předsednictva ÚV KSČ Vasil Biĺak, Alois Indra, Drahoslav Kolder a Jozef Lenárt, kteří před tím navštívili sovětské velvyslanectví. Byli na Hrad přivezeni auty sovětského velvyslanectví, někteří z nich v obrněném vozidle. Příchozí konstatovali, že situace v zemi je nepřehledná, potvrdili, že byli internováni Alexandr Dubček (první tajemník ÚV KSČ), Josef Smrkovský - předseda parlamentu, Oldřich Černík - předseda vlády, František Kriegel - předseda Národní fronty a také tajemníci ÚV KSČ Bohuslav Šimon a Josef Špaček. Jediný, kdo zůstal z nejvyšších představitelů státu, byl prezident, a proto se na něho obrátili, aby něco podnikl.

Oni sami přišli s návrhem, aby prezident jmenoval dočasnou novou vládu, poněvadž řádná vláda neexistovala. Nepředkládali prezidentovi konkrétní návrh na její složení, ale hovořili pouze o tom, že v jejím čele by mohl být Alois Indra. Přijetí tohoto návrhu by fakticky znamenalo akceptovat, že někteří představitelé státu byli zatčeni a na místo legálně ustanovené vlády a politických orgánů vytvořit novou vládu, která by sama o sobě připomínala maďarské události z roku 1956, i s možným krveprolitím, jež by změny provázelo. Prezident proto jejich návrhy nepřijal a vyzval účastníky, aby se spojili s ostatními členy předsednictva a dále uvažovali o řešení situace.

Bezprostředně po tom, se prezident setkal s členy dosavadní řádné vlády, která se mezitím sešla. Vedla je místopředsedkyně Božena Machačová. Vláda, byť bez zadrženého předsedy Oldřicha Černíka, zasedala v usnášeníschopném počtu. Prezident vládu ujistil, že bez ní nebude činit žádná rozhodnutí.

Večer 21. srpna v 22:30 pronesl prezident své druhé prohlášení do rozhlasu:

"Drazí spoluobčané,

obracím se k vám podruhé během dnešního osudového dne. Prožíváme mimořádně vážné chvíle v životě našich národů. Na území naší republiky vstoupily vojenské jednotky SSSR spolu s PLR, BLR, NDR, MLR.

Stalo se tak bez souhlasu ústavních orgánů státu, které však vycházejíce ze své odpovědnosti k národům naší vlasti musí vzniklou situaci urychleně řešit a dosáhnout brzkého odchodu cizích vojsk.

V tomto směru jsem dnešního dne vyvíjel úsilí, jaké mi současné podmínky umožnily. Mimo jiné jsem dnes svolal plenární zasedání Národního shromáždění. Večer jsem jednal s členy vlády o některých nejnaléhavějších problémech obnovení normálního života země a zajištění její integrity. Zítra budou jednání pokračovat - a jak věřím i s předsedou vlády ing. O. Černíkem.

Jsem si vědom všech problémů a těžkostí, které současná situace vyvolává. Znovu se však na vás, drazí spoluobčané, obracím s naléhavou prosbou, abyste zachovali nejvyšší rozvahu a vyhnuli se čemukoliv, co by mohlo vyvolat politováníhodné akce s nenapravitelnými důsledky. Zvláště vás, naši mládež, o to upřímně žádám.

Vyzývám vás, všechny, dělníky, rolníky, inteligenci, abyste svým postojem znovu dokumentovali svůj vztah k socialismu, ke svobodě a k demokracii.

Pro nás není cesta zpátky. Akční program KSČ a programové prohlášení vlády Národní fronty vyjadřují životní zájmy a potřeby všeho lidu naší vlasti, a proto v započatém díla musíme dále pokračovat. Nepadneme do malověrnosti, semkneme se všichni a spolu s KSČ a Národní frontou setrváme v jednotě, v úsilí o lepší život našich národů."

Ve čtvrtek 22. srpna se situace dále vyjasňovala. Dopoledne prezident jednal na Hradě s velvyslancem Červoněnkem a velitelem vojsk Varšavské smlouvy generálem Pavlovským za přítomnosti ministra národní obrany generála Dzúra o působení okupačních vojsk a o zadržování našich předních politických osobností. Sovětští představitelé se distancovali od této záležitosti s tím, že o zadržení nic nevědí. Kromě toho prezident ten den konzultoval s dalšími politiky, s představiteli Národní fronty a s pracovníky Ministerstva zahraničních věcí, jako byl vedoucí sovětského odboru Miloš Paris, pracovníky právního odboru a dalšími. K pohybu došlo především v tom, že se znovu odpoledne přihlásily k návštěvě prezidenta skupiny stranických i vládních představitelů.

Setkání prezidenta s členy předsednictva ÚV KSČ a zástupci vlády a posléze i s vládou se uskutečnilo ve večerních hodinách. Jednání se zúčastnili V. Bil'ak, Š. Sádovský, A. Indra, J. Lenárt, O. Pavlovský, D. Kolder, Z. Mlynář, Z. Soják a J. Piller. Za vládu se k jednání připojili místopředsedové vlády L. Štrougal, B. Machačová a F. Hamouz. Tentokrát byl návrh členů skupiny, kteří přišli ze sovětského velvyslanectví s myšlenkou na vytvoření nové vlády, upraven hlavně ve smyslu, aby v čele této dočasné vlády stál prezident republiky. Prezident Svoboda znovu jednoznačně formuloval své stanovisko. Odmítl jako naprosto nepřijatelnou jakoukoliv variantu vytvoření nové, takzvané dělnicko-rolnické vlády a vyslovil se pro přímé jednání s představiteli SSSR v Moskvě.

S myšlenkou cesty do Moskvy vystoupil jako se svou variantou řešení krize a postavil ji proti koncepci, která nahrazením internovaných politiků a představitelů státu fakticky neústavně vnucovala zemi vládu novou. Podobné rozhodnutí by podle něho mohlo vyvolat krvavé střety. Prezidentovo odmítnutí takzvané dělnicko-rolnické vlády i jeho návrh na cestu delegace do Moskvy byly v souladu se stanovisky přítomných členů vlády.

Ihned po tomto setkání na Hradě proběhly konzultace o sestavení delegace, která by prezidenta do Moskvy provázela. Měli v ní být zastoupeni představitelé vlády a spolu s představiteli ÚV KSČ zástupci stran Národní fronty. Tak byl do delegace zařazen JUDr. Bohuslav Kučera, za armádu generál Martin Dzúr a rovněž JUDr. Gustáv Husák, na jehož účasti L. Svoboda trval.

Poznal ho před lednem 1968, kdy vystupoval za progresivní reformační rozvoj, a také jako člověka, který devět let seděl nezákonně ve vězení. Svoboda chtěl, aby v delegaci byl z vlády někdo, kdo je po všech stránkách připraven, především vzdělaný právník, což se zejména v samotném začátku vyplatilo. Zastávka v Bratislavě, aby Husák mohl nastoupit do letadla, byla tedy plně odůvodněna. Za předsednictvo ÚV KSČ byli do delegace určeni Josef Piller, Alois Indra a Vasil Bilak.

Bezprostředně po skončení porady 22. srpna byl na pokyn prezidenta pozván velvyslanec Červoněnko. Ještě během pozdního večera se dostavil. Prezident ho informoval o tom, že odmítl návrh na vytvoření dělnicko-rolnické vlády, a požádal jej, aby tlumočil do Moskvy jeho návrh na přímé jednání s československou delegací, kterou sám povede. Velvyslanec byl evidentně překvapen a zklamán, že nebyla přijata varianta řešení, na které měl zřejmě svůj podíl. Ještě se snažil tuto variantu hájit, ale když mu prezident důrazně vysvětlil, že on na ni nemůže přistoupit, přislíbil, že prezidentův požadavek bude tlumočit.

Dne 22. srpna byl rovněž vydán Rozkaz prezidenta republiky, kterým se obracel k armádě. Na území Československa vstoupilo téměř půlmilionové vojsko zemí Varšavské smlouvy, byla to několikanásobná převaha nad počty československé armády. Nejen ulice Prahy, ale i dalších měst republiky, byly zaplaveny tanky a další technikou. Rozkaz zněl:

"Vojska ČSLA v souladu s vydanými rozkazy a nařízeními splnila stanovené úkoly. Velitelský sbor pochopil vážnost situace a svým klidem, rozvahou a pevností velení zabezpečil, aby nedošlo k incidentům, které by vedly ke krveprolití.

Velení ČSLA je soustavně se mnou ve styku a všechna zásadní opatření jsou vydávána s mým souhlasem.

Velení ČSLA je ve styku s představitelem spojeneckého velení vojsk zemí Varšavské smlouvy. Činí vše pro to, aby nedocházelo ke konfliktům, které by mohly narušit klid a pořádek. Také se snaží vytvořit příznivější podmínky k řešení složité politické situace.

Jsem přesvědčen, že velitelé, politické orgány a stranické organizace všech stupňů tento rozkaz správně pochopí a zabezpečí jeho proniknutí do vědomí a činnosti vojsk. Spoléhám na politickou zralost a odpovědnost všech příslušníků armády. Věřím, že příslušníci armády se ani v budoucnu nenechají strhnout k nepředloženým činům, které by mohly vážně ohrozit zájmy našeho lidu a že budou i nadále se stejnou odpovědností a rozvahou plnit mnou vydané rozkazy."

V pátek 23. srpna hned ráno Červoněnko sdělil souhlas Moskvy a vstřícnou ochotu Brežněva a členů sovětského vedení se s prezidentem setkat. Urychleně se prováděla příprava delegace k odjezdu. Kromě členů delegace doprovázeli prezidenta vedoucí KPR Ladislav Novák a Milan Klusák (první náměstek Ministerstva zahraničních věcí a zeť prezidenta Svobody). Jako jeho osobní poradci ho doprovázeli Vladimír Janků a Miloš Paris, dále jeho osobní lékař dr. Bernát. Plukovník Zlámal, velitel osobní ochranky prezidenta, a nakonec osobní tajemník - komorník v jedné osobě Ivan Burián.

V ranních hodinách 23. srpna, tedy před odjezdem do Moskvy, pronesl prezident další krátký projev k občanům prostřednictvím československého rozhlasu o smyslu této cesty (Československý rozhlas vysílal projev v 8:45):

"Včera, to je 22. srpna, jsem měl jednání s představiteli Sovětského svazu v Praze o řešení situace vzniklé vstupem vojsk sovětských a dalších zemí na území Československa, zejména o obnovení řídící funkce ústavního orgánu Československé socialistické republiky. Poté, co toto jednání nevedlo k uspokojivému výsledku, požádal jsem v ranních hodinách členy vlády, kteří v tuto dobu ještě dlí na Hradě, o souhlas pro přímá jednání s nejvyššími představiteli Sovětského svazu. Dnes ráno tlumočil velvyslanec Sovětského svazu v Praze kladné stanovisko sovětského vedení. Spolu se mnou odjíždějí na jednání: dr. Husák, Dzúr, Piller, Bil'ak, Indra a dr. Kučera. O své cestě budeme informovat Národní shromáždění republiky. Obracím se touto cestou na vás, vážení občané, upřímně vám děkuji za dosavadní podporu a důvěru a prosím vás, abyste i nadále podpořili můj další postup. Naléhavě vás žádám, abyste zachovali rozvahu a zdrženlivost, abyste svým uvědomělým postojem pomohli vytvořit příznivé podmínky pro nadcházející jednání se sovětskými představiteli. Doufáme, že vyjdeme z této situace, která hrozí tragickými důsledky pro náš lid a naší vlast, se ctí a ujišťujeme vás, že jdeme dále cestou demokratického rozvoje naší socialistické vlasti v duchu odkazu lednového pléna ÚV KSČ. Předpokládáme, že se vrátíme již dnes večer a že o výsledku jednání budeme ihned po svém návratu ústavní orgány i vás, vážení občané, informovat."

(Ondřej Felcman a kol. (eds.): Vláda a prezident. Období pražského jara (prosinec 1967 - srpen 1968, Praha - Brno 2000, s. 359-360.)

Někdy v dopoledních hodinách odejela delegace na letiště. "Když již jsme nastoupili do letadla," vzpomínal a zaznamenal Milan Klusák, "tak na schůdcích zastavili prezidenta s tím, že má telefonát z parlamentu. Telefon byl přepojen do jeho automobilu na letišti a z parlamentu mu ústně doporučovali, aby do Moskvy nejezdil. Prezident na to reagoval tak, že už je pozdě a bylo by nerozumné měnit rozhodnutí, když také před sebou jiné konstruktivní řešení nemáme. Internovaní představitelé jsou pryč a my vidíme jedinou cestu, jak je dostat zpět. Sami představitelé parlamentu neřekli nic, v čem by byl alespoň element protinávrhu, jak a co dále dělat." (Záznam výpovědi M. Klusáka pro takzvanou Menclovu komisi. Archiv Ludvíka Svobody. (Materiály komise jsou uloženy v Archivu Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, sbírka Komise vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967-1970.)

Prezident byl v té době soustavně nucen rozhodovat se za situace svou povahou z různých stran a proudů nátlakové, která hrozila krveprolitím. Proto odmítl návrh, aby do Moskvy nejezdil, který považoval za neodpovědný, tím spíše, že žádné jiné východisko neexistovalo.

Prezident Svoboda si byl vědom velké zodpovědnosti, před kterou stál, i hranice, kterou nemohl a nechtěl překročit. Byl si příliš dobře vědom, že se jednalo o osud národa a státu, o lidské životy. Z celé své životní zkušenosti věděl, že jedna věc byly osobní pocity a gesta jednotlivců, a zcela jinou záležitostí rozhodnutí politiků, za která by platil lid, celá zem, a to často krvavou daň. Teprve před 23 lety skončila druhá světová válka, ve které naše země podruhé v tomto století ztratila mnoho lidí, mnoho příslušníků inteligence, mnoho špičkových spisovatelů, vědců, výkvět naší společnosti, mnoho mladých lidí.

Proto také nechtěl čekat se složenýma rukama v klíně, prostě jenom říci, že s ničím nesouhlasí a nechat běžet věci dál. To by k ničemu nevedlo a jen by prudce zostřovalo existující rizika. Zůstala varianta jít do jednání a pak tedy jak a s kým. Jediné řešení pro něj bylo s těmi představiteli, kteří "politiku pražského jara" vedli a dělali, s nimiž také do této politiky šel. Když se rozhodoval pro cestu do Moskvy, neměl představu, že se tam bude muset sjednávat nějaký dokument. Také si nepředstavoval, že jednání se tak protáhne. Především chtěl kategoricky požadovat návrat internovaných politiků do jejich funkcí, a pak společně s nimi ověřit skutečné záměry sovětského vedení a požadovat možnost pokračovat v reformách v naší zemi. Cesta do Moskvy mu nebyla vnucena, jak o tom někteří spekulovali, byla z jeho iniciativy.