Prezidentem republiky

Pražské jaro

Přišel rok 1968, Ludvík Svoboda se ztotožnil s reformním programem Dubčekova vedení komunistické strany, s programem demokratizace společnosti. 30. března 1968 byl zvolen Národním shromážděním prezidentem Československé socialistické republiky. Na tuto funkci byl navržen Svazem protifašistických bojovníků a na jeho kandidatuře se shodli poslanci všech politických stran Národní fronty. Byl prvním z prezidentů za komunistického režimu, který byl volený tajným hlasováním a ne aklamací. Po zvolení symbolicky položil květy na hroby prezidentů T. G. Masaryka i E. Beneše, tak jak na Gottwaldův a Zápotockého. Navštívil Památník osvobození na Vítkově, kde vzdal úctu legionářům 1. světové války i bojovníkům druhé světové války. 

Dne 8. dubna jmenoval novou vládu, v níž převládali stoupenci reformy. Ukázalo se, že ho čekala doba nelehká. Kromě projevů důvěry a sympatií ze strany lidu, čekaly ho v této funkci velmi složité a dramatické úkoly. 

Na rozdíl od dřívější praxe Ludvík Svoboda jako prezident nebyl v počátečním období členem stranických orgánů a ani se nestal členem ÚV KSČ. V tom se promítalo v té době nové pojetí funkce prezidenta republiky. Z toho vyplývalo, že nebyl zván na předsednictvo KSČ k politickému rozhodování, ani k většině mezinárodních stranických jednání (výjimkou bylo jednání v Cierné nad Tisou, Bratislavě). Ale také nebyl zván na předsednictvo strany, aby se zodpovídal ze své činnosti prezidenta. Nicméně Alexandr Dubček jako vedoucí tajemník KSČ i Oldřich Černík jako předseda vlády ho o závažných rozhodnutích předsednictva strany dodatečně informovali. Členem předsednictva ÚV KSČ se stal až po návratu z Moskevského jednání v srpnu 1968.

Funkce prezidenta byla bez přímého vlivu na vnitřní politiku. L. Svoboda svou autoritou prezidenta podporoval reformní program Dubčekova vedení komunistické strany směřující k demokratizaci v politice i ekonomice a za odstranění deformací socialismu.

Měl bohaté kontakty s veřejností. První návštěva prezidenta Svobody vedla na Slovensko a během krátké doby navštívil všechny kraje. Navštívil řadu měst a velkých průmyslových i zemědělských závodů. Při těchto příležitostech ve svých projevech podporoval snahy nového vedení KSČ i nové vlády o demokratizaci společnosti. Z některých kruhů naší veřejnosti se ozývaly nepředložené hlasy žádající vystoupení z Varšavské smlouvy a neutralitu. Proto jeho ujištění o kontinuitě zahraniční politiky a o tom, že Československo nehodlá vystoupit ani z RVHP, ani z Varšavské smlouvy, byla adresována nejen naším občanům, ale především Sovětskému svazu a ostatním zemím Varšavské smlouvy. Zasazoval se, aby byly urychleně a důsledně prováděny rehabilitace nezákonně postižených občanů v padesátých letech, zejména důstojníků. Ne všechny se podařilo uskutečnit v příznivé době, to je do vstupu vojsk zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968.

Život na vnitropolitické scéně se rychlým tempem oživoval, společnost se dostávala do euforie. Nelze si zastírat, že kromě poctivé snahy reformovat socialismus, aby se otevřel prostor dynamičtějšímu rozvoji všech stránek života společnosti, prosazovaly se postupně důrazněji i proudy, které přicházely v té době s nereálnými požadavky z více či méně antisocialistických pozic. Ty, ať již úmyslně nebo neúmyslně, komplikovaly realizaci reformy. Zejména provokativní byly hlasy žádající neutralitu, vystoupení z Varšavské smlouvy. Ty nahrávaly kritickým projevům konzervativních sil ve straně a společnosti a růstu nedůvěry ze strany ostatních zemí Varšavské smlouvy. Nerespektovaly, že nežijeme ve vzduchoprázdnu a že reforma může být chápána jako ohrožení celistvosti systému společenství socialistických zemí, jeho obranyschopnosti.

Vztah nedůvěry a nesouhlasu ostatních zemí Varšavské smlouvy s vývojem v Československu vzrůstal. Projevilo se to na schůzi delegací šesti stran Varšavské smlouvy 23. března v Drážďanech i na dalším zasedání 14. července ve Varšavě, kterého se tentokrát naše delegace odmítla zúčastnit s odůvodněním, že dává přednost dvoustranným jednáním. Následovalo dvoustranné jednání mezi delegací Sovětského svazu a Československa v Čierné pri Čopu 28. - 29. července 1968. Na této schůzi, které se zúčastnil i prezident Svoboda, podle premiéra SSSR Kosygina, varoval Sověty před vojenským zásahem, který by na dlouhá léta narušil dobré vztahy mezi našimi národy. Dne 3. srpna opět následovala schůze vedoucích představitelů šesti států Varšavské smlouvy v Bratislavě. Ta už byla poslední. 

V Sovětském svazu i v ostatních zemích Varšavské smlouvy zvítězili ti, kteří zastávali názor nutnosti vojenského zásahu, pod záminkou ohrožení socialismu to byli právě představitelé NDR, Bulharska i Polska, kteří projevili největší iniciativu a důrazně prosazovali vojenský zásah do Československa. Ani v Sovětském svazu ještě nedozrály podmínky pro reformu, nebylo pochopení ani pro reformu v Československu. Ostatně, ani USA ani ostatní státy NATO se nehodlaly angažovat v otevřených akcích proti zásahům vojsk Varšavské smlouvy. Pouze formálně protestovaly na půdě OSN. Přednostní pro USA byl kladný výsledek probíhajícího jednání se SSSR o snižování strategických zbraní, vytvoření podmínek pro mírové soužití zemí s různým společenským zřízením. USA se navíc potřebovaly stáhnout z Vietnamu, k čemuž jako prostředníka potřebovaly SSSR.