První světová válka

Bitva u Zborova a tarnopolský ústup

V řadách 7. roty (velitel prap. A. M. Číla) 2. praporu (velitel por. Dembskij) 3. čs. střeleckého pluku (velitel plk. N. P. Mamontov) se Ludvík Svoboda v hodnosti četaře 2. 7. 1917 zúčastnil slavné bitvy u Zborova i následujícího vyčerpávajícího tarnopolského ústupu.

Na bitvu u Zborova vzpomíná ve svých pamětech:

ZBOROV. To slovo mi v mozku okamžitě rozsvěcí sled obrazů, které nikdy nevymizí z paměti nikomu z nás, kdo jsme 2. července 1917 ráno po teplé jasné noci, naposledy počítali náboje v sumkách a s vintovkami v rukou čekali v zákopech na povel k útoku. Kdekdo pociťoval rozechvění z nadcházejícího boje. Rozstřílené střechy městečka Zborova nebylo z našich chatrných pozic vidět. Krčily se nízko nad zemí, až kdesi na samém obzoru, dva, možná tři kilometry napravo od nás. Leželi jsme zavrtáni v zemi před Cecovou. Před námi se široce prostírala zvlněná hrbolovitá pláň, nestvůrně rozrytá krtinami zákopů, protkaná kůly omotanými ostnatým drátem. Nad ní se klenulo jasně modré nebe. Začínal překrásný letní den. Přivírali jsme oči v ostrém slunci a snažili se nemyslet na smrt, která číhala naproti v rakouských liniích. Povznášelo nás vědomí, že naše nově utvořená Československá dobrovolnická brigáda dostává poprvé příležitost ukázat svou sílu v boji s našim odvěkým nepřítelem. Od husitských časů nikdo neviděl tolik Čechů a Slováků pohromadě se zbraněmi v rukou, seskupených k boji nikoli za cizí zájmy, ale za svobodu své vlasti, za sebe.
(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 357)

Nadešel 1. červenec. Neděle. Velitel nám sdělil, že nazítří ráno začne útok. Tu noc málokdo pořádně spal.

Ráno byla tráva šedivá rosou. Bratři se myli vodou z kotlíků, převlékali se do čistého prádla, upravovali stužky na čepicích, jako by šli na slavnost. Prohlíželi závěry a hlavně pušek, připravovali granáty. Po osmé se rozehřmělo dělostřelectvo. Ozývalo se volání: "Nastupujeme!" A tehdy jsme naposledy přejížděli rukou po sumkách a čekali.

Před devátou se hloučky úderných skupin přemisťují do výpadových zákopů. Dělostřelectvo běsní na obou stranách. Do zákopů prší střepiny a kuličky šrapnelů. Granáty skučí, rvou drátěné překážky, do vzduchu létají kůly i kusy těl. Nervy jsou napjaté do krajnosti.

Útok začal přesně v 9 hodin. Hlavní úder byl svěřen 7. armádě, která v prostoru Brzezna čelila hlavním silám rakousko-uherských a německých vojsk. Na zborovském úseku ruské velení předpokládalo pouze náznakovou, pomocnou akci, o čemž svědčí i to, že na frontu šest a půl kilometru dlouhou zasadilo brigádu, která se poprvé ocitla v boji jako vyšší taktický celek, a přitom měla o třetinu méně bodáků než nepřítel, na nějž měla útočit. Napravo od ní, západně a jihozápadně od Zborova, útočila 4. finská divize, nalevo 6. finská divize, zatímco 82. divize čekala v záloze. Všechny tři divize spolu s československou brigádou tvořily 49. armádní sbor pod velením generála Selivačeva. Sbor měl podle jeho plánu vést hlavní úder oběma finskými divizemi na křídle. Teprve po prolomení nepřátelských pozic a hlavně po dobytí důležité opevněné výšiny Mogila, která ovládla celé bojiště, měla se postupně po praporech od severu k jihu zapojovat do útoku i československá brigáda. Jejím úkolem bylo obsadit kótu 391 jižně od Mogily.

Ofenzíva začala den předtím útokem 7. armády u Brzrzna. Proti původnímu předpokladu se však podařilo nepřátelskou frontu prolomit nikoli zde, ale u sousední 11. armády (jejíž součástí byl 49. sbor) v opevněném prostoru u Koniuch, přičemž na průlomu se podílel zčásti levý soused brigády 6. finská divize. Tato okolnost vnesla do plánu útoku změnu, která pro brigádu znamenala ztížení úkolu. Těžiště se přenášelo napravo na 4. divizi, s níž měla brigáda současně vyrazit, aniž by čekala na ovládnutí Mogily. V 9 hodin tedy zazněl povel: "Vpřed"

Všichni vyskakují ze zákopů a bleskem přebíhají dolinu k drátěným zátarasům. Ve vzduchu se trhají šrapnely, rachotí kulomety, výstřely pušek splývají v ohlušující praskot, kolem vybuchují granáty. Vojáci jako v horečce prostřihávají dráty, přeskakují je, házejí na ně pláště, derou se přes ně k zákopům, kde se míhají rakouské čapky. Někteří padají, zůstávají viset na drátech. Českoslovenští dobrovolníci přeskakují výmoly, trychtýře po granátech, někde nad hlavou vrčí letadlo. Nevidíme nic kolem sebe, táhne nás to dopředu, jen dopředu a dopředu. S hromovým hurá se vrháme do nepřátelských zákopů, rozháníme se bodáky. Češi v rakouských uniformách zahazují zbraně, ochotně zvedají ruce. V traverzách, kde jsou Maďaři a Němci, se rozpoutává boj muže proti muži...

Během dvou hodin proniká brigáda nezadržitelně celým prvním nepřátelským postavením, které tvořily tři silně opevněné zákopové linie. Za prudkého postupu vpřed hrozilo jednu chvíli našemu 3. pluku nebezpečí z boku, neboť opevněná Mogila zadržela postup sousední 4. finské divize a palba odtud kosila naše útočící rojnice. Zasazením našich i ruských záloh byla dobyta. Útok úspěšně pokračoval. Po šesti hodinách bojů vítězně skončila tím, že nepřítel vyklidil spěšně druhé postavení. Fronta byla prolomena v úseku širokém 12 a půl kilometru, do hloubky asi 5 kilometrů. Jen při bodákovém útoku na pozici Godov-Travotluky zajal 2. prapor našeho pluku 14 důstojníků a 800 vojínů. Přitom ukořistil 9 kulometů, jeden minomet a 11 děl, z nichž čtyři obrátil proti prchajícímu nepříteli.

V průběhu bitvy plné dramatických situací, docházelo v rakouských pozicích k dojemným setkání Čechů s Čechy. Kuchař od naší roty, ačkoli už měl pár křížků na hřbetu, nechtěl zůstat vzadu a hnal se do útoku. V rakouských zákopech zajal svého syna.
(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 367 - 368)

Průběh bitvy u Zborova popisuje L. Svoboda také v dopise, který po bitvě zaslal svému zraněnému veliteli, který se bitvy nemohl zúčastnit. 

V poli 2. 7. 1917

Drahý bratře podporučíku !!!!

Předem přijmi srdečný pozdrav, vzpomínku a sladké políbení ode mne a všech tvých bratří rozvědčíků. Též srdečný dík za pozdrav jež nám vyřizoval br. prap. Čejka. Odpusť nám, že Ti tak dlouho nepíšeme. Dřív jsme na Tebe nevěděli adres, až když přijel Tvůj dynščik [sluha] k rotě a oznámil nám kde Ty se nalézáš. Hned psát nám čas nezbýval, poněvadž večer jsme se od něj dozvěděli adres a v noci jsme šli do okopů. A teď, když jsme na oddychu přijel br. pr. Čejka. Vše nám o Tobě a od Tebe sdělil a přeješ prý si br. podporučíku, abychom Ti vypsali někdo o našem nástupu. Proto ihned se chápu péra, abych Ti alespoň tak stručně popsal náš boj u Zborova a Cecové proti Astro Germáncům. Popsat ti to tak důkladně br. podporučíku nemohu, neb se to popisovat tak nedá ani částečně jak skutečně na faktě se to odehrálo. Ale já myslím, že si zcela jistě ten krvežíznivý boj dovedeš představit.

Popis následující:

Dne 2. června jsme vyjeli z Dombrovic. Cesta do pole byla veselá. Jeli jsme s Ruskýmy zemláky [krajany] s údarnými grupami. Zpívalo se po cestě ve dne i v noci a všelijaké nadpisy na vagonech dělaly velký dojem na lid, který nám, jak jsme se objevili na nádraží provolával: Ať žije Česká republika, ať žije svobodnaja Čechija, ať žijí čeští geroji a.t.d.

Plukovník Mamontov byl kom[andir] 1.ho pluku, ale musí se říct, že to vedl úplně sám. Na zemlaky [krajany -zde asi na Rusy] to zpočátku udělalo zvláštní dojem až konečně řekli někteří - "Findlandské pluky,, že nám nedůvěřují. Někteří zas říkali, že bez nás nastupovat nebudou. Dokonce i vyslali komitét svůj, abychom se zřekli úlohy. Nemohou prý k tomu dopustit, aby prý taková milionová armáda nechala rozbit takovou malou část Českých gerojů a za 2hé, bylo by prý to pro ně hanba.

Odpověď byla dle jistých zpráv následující: To co jsme my Češi slíbili, to také čestně vykonáme i kdybychom věděli, že to bude stát oběť celé brigády. Konečně stalo po našem a stáli jsme v okopech, tváří v tvář s nepřítelem.

Proti nám byli pluky: 35, 75, 6 myslivců a tuším 13. honvéd. Maďarů. Mezi Českými pluky bylo mnoho směsi, Poláků, Rusínů, Srbů a Němců. Za těmito pluky stáli v rezervu 2 komp. Říš[ských]. Němců. Dovedeš si zcela jistě představit, bratře pod-poručíku tu bojechtivost, tu nedočkavost kdy již přijde povel - kupředu.

Dne 8. jsme přijeli do Tarnopole. Z Tarnopole hned druhý den 9ho jsme vyšli a šli jsme pěšky do Izerny [Jezerné], kde byl štáb 39 korpusu, ke kterému jsme byli také přiděleni. Dne 11. června šel 1. pluk do okopů a to okopy zajmuli od Zborova na levo ku děrevně Krásné.13ho v noci následoval 2tý a 3tý pluk, který zajmul pozici na levo od 1ho pluku. 3tí pluk byl rozdělen - 1 batalion byl na pravém flanku ve spojení Fidlanské divize a 2hý batalion na levém flanku též ve spojení s Finlandskou divizí.

Postavení v okopech však bylo velice smutné. Zabrali jsme účastek po Ruské divizi a nás bylo neplné 3 pluky. Rezerva úplně žádná a v okopech jsme stáli muž od muže 15 kroků daleko.

Před sebou jsme měli zvolna táhlou vysotu [výšinou] 492, na které byly Rak[ouské]. okopy desetkrát více opevněné nežli naše. Dráty třemi řadami 15 až 20 m široké. Když to vzal člověk na uváženou už z toho koukal krchov a nic jiného. Ale tak jako vždycky tak i tentokrát Češi měli více štěstí něž li rozumu. A to štěstí nás také i tentokrát neopustilo.

Do 19ho čer[vna] se v okopech nedělo nic nežli jenom [nečitelné slovo] na zástavě [hlavní polní stráž] se zazpívaly naše národní písně "Hej Slované", "Kde domov můj" a p. a také co jsme zaujímali účastek nikdo skoro nespal, služba se držela ve dne i v noci. Zvlášť v noci na zástavě to bylo opasné [ nebezpečné]. Každou chvíli se tam stal případ, že Austriáci se doplazili blíže našich okopů a házeli bomby. My jsme na rozvědky nechodili, poněvadž to nemělo tak dalece velký význam. Feldvachy [polní stráže] měly vše zadrátovaný takže se nenechalo nic ulovit potichu, byl by-li nějaký šum, hned odkryli oheň [zahájili palbu]. Až 18ho večer před nástupem vyšla rozvědka, které se podařilo sebrat rakouskou feldvachu (polní stráž) asi 15ti mužů. Byli to Češi. Při výslechu tvrdili, že o nás úplně nic nevěděli, že bychom proti nim stáli, ale důstojníci že to věděli jistě. Důstojníci oznamovali jim, jak prý se pozoruje z ruské strany, chtějí dělat nástup (jít do útoku) a proti nim prý jest nebezpečné vojsko, tak zvané "černé vojsko", které prý je dvakrát cvičené a nikoho neživí a do plénu (zajetí) též nikoho nebere, všecko ubíjí.

V pádu nastuplenie [v případě útoku] by hleděli je ubýt a rozprášit. Též tvrdili, že naproti našemu účastku bude dělat německá železná divize nástup, která měla asi 20ho dojít do okopů. Elán se jim však zkazil.

Po výslechu bylo vidět, že budeme nuceni dobýt onu vysotu [výšinu] dříve než-li přijde ona německá divize.

Bylo to 19ho ráno, když přišel příkaz zprava od Fidlandské divize, že při nástupu (útoku)byli již dvakrát odražení. Na levo jsme měli spojení se 6 korpusem [sborem], který 18ho dobyl dvoje Austrijské okopy a večer 18ho byl odbyt [odražen] z druhé linie do první. Tam co jsme byli my, plán byl vypracován následující - nastupovat jsme měli až se probije 6 korpus na levo a na pravo od našeho korpusu Fidlandská divize - (pokračování v dopise č.2, dostaneš-li je současně to nevím)

A svými flanky zatočí a zezadu napadnou náš účastek, abychom mi neutrpěli takových ztrát. Když jsme viděli, že to nejde od nás vpravo ani vlevo, tedy jsme v 9hod 19. června vystoupili z okopů a počali atakovat [zahájili útok]. Prvně vystoupil první pluk s prvním batalionem třetího pluku pak druhý pluk a my druhý batalion třetího pluku. Dobili jsme za 46 minut čtvery okopy, kde jsme již byli nuceni se zastavit, poněvadž zprava i zleva nás již flankovým ohněm [boční palbou] odráželi Austrijci. Dál jít to bylo nebezpečné. Jelikož vpravo i vlevo byli v zá ....[nečitelné slovo] se. k dobývání prvních okopů.

Bohužel, že jsi to bratře podporučíku neviděl. Tu řídkou linii jež se rozbila v hloučky a jako divoši, jako Indové [Indiáni] vrhli se na dráty, které nebyly od ruské artilerie ani dost málo rozbité.

Těmi těžkými bombami jsme je rozbíjeli a někteří házeli bomby do okopů, kde udělaly ony bomby děsný zmatek.

Při dosti malých ztrátách jsme se dostali do okopů. A ještě než jsme přišli před dráty vzkřiklo se - kdo jste Češi nestřílet a tím byla obrácená veliká panika v Rakouských okopech. Češi ukvapeně s radostí vzkřikli hromové nazdar a vyskakovali z okopů, pomáhali probíjet cestu skrze dráty.

Ale při tom se ještě z okopů ozývaly výstřely od Maďarů a Němců. Když jsme vtrhli do okopů, tož všechny Němce a Maďary skoro zabili. Teď jsme byli znovu nadšeni přivítáním hromovými výkřiky od našich drahých bratří "Na zdar", které jsme vysvobodili z těch okovů Rakouska a se svěží silou se postupovalo dál. Někteří ostali v okopech odpravovat zajaté a ostatní šli ku předu.

Na příklad v okopech zabili 1 hejtmana od 35 rg. [pluku], který chtěl ještě hodit bombu když již věděl, že jsme Češi. Bombu však již nehodil neb ze zadu jej zastihla rána lopatkou do hlavy a pak jej štykem přišpendlili na stěnu. (obrázky bylo vidět hrozné).

Dále v okopech našli celý štáb pluku při obědě. 2 majory vzaly do zajetí - Čechy a obrsta zabili. Dále vlez jeden bratr do zemljanky kde si hověl jeden pan major s holkou a netušil dosud co se stalo. Jak se mu objevil onen bratr, vzal revolver a chtěl ho zabít. Však neuspěl a byl přikován štykem ku stěně. Holka byla zabita též, neb jej obraňovala. Na postupující, kteří vyšli dobývat další okopy bylo vystřeleno několikrát z děl a pak děla umlkla. Důstojníci nasedali na koně a ujeli a ostatní padli do plenu [zajetí].

U děl co ostali Češi, hned s našimi hochy obraceli děla a stříleli po ustupujících mezi kterými těmito výstřely udělali též dost velký zmatek. Když jsme došli na čtvrté okopy, jak jsem se již zmínil, nemohli jsme do předu. Zakopali jsme se a o dvě hod v noci z 19 na 20 jsme byli vyměněni 82 .divisi Fidlandskou. A teď jsme na oddychu. Čekáme na doplnění. Kam odejdeme a kdy odejdeme to nevíme. Žádali a nabízeli nám, jestli bychom nechtěli na Rigu, kde prý stojí Německá železná divize- rozbít ji. Což jsme odmítli na výmluvu, že čekáme doplnění, jelikož jsme mnoho oslábli při nástupu (útoku). Celkové ztráty jsme měli asi 700, jak jsem slyšel, a asi 71 zabitých. Důstojníci Rakouští říkali, což tvrdil také ministr Kerenský a Brusilov, že tak nastupovat ještě neviděli.

Tak málo nás - řídké cepy [řetězy, linie], rezerva žádná a nastupovali jsme jak bandy lupičů. Každý hlouček, neb jednotlivec na vlastní pěst a celkový [nečitelné slovo] nebyl nikde, jen co bylo na dohled. Jeden hoch se dostal raněný do zajetí, který byl již odnesen na ....? ale za ½ hod jsme ho dostali na zpět. Tak že jej neuspěli odnést. Teď když jdeme mezi vojáky, všude nám provolávají hurá a koukají na nás jako na něco posvátného. Což dokazuje, ta ohromná práce, které se oni diví, jež jsme vykonali. Ale bylo to pouhé štěstí a nic jiného. Kdyby se ohlédli jak málo nás je, tož by nás byli jistě rozbili. Jelikož byli všichni ustrašení, tož utíkali jak zběsilí. Ve všech Ruských plucích to měli o nás čteno, v rotách v příkazu [rozkazu], tak, že o nás dnes ví i ten nejhloupější snad Ruský voják.

Když jsme přišli na oddych, přijel za námi korpusní [velitel sboru], který nám děkoval za práci a asi půl hodiny volal a klaněl se nám - Zdravstujte moji drazí tovarišči, moji drazí čeští geroji, což prodloužil ještě svojim krátkým proslovem.

Na konec prosil by moh políbit naše důstojníky a Ti aby polibky rozdali mezi ostatní tovaryšče a odjel. Kerenský prý provolal - ať žije svobodnaja Čechija neb Českaja republika.

To je tak stručné objasněni průběhu toho boje. Až se někdy sejdeš s námi, drahý bratře podporučíku, tož Ti to vše povíme. Možná že se sejdeš s někým dřív, který byl přítomen a bude Ti pak moct dát podrobnější zprávy. My na Tebe vzpomínali před nástupem a nelitovali jen my, Tvoji rozvědčíci, ale celá rota, že nejsi mezi námi. Ano, takového upřímného vůdce, chladnokrevného, sebevědomého a vždy duchapřítomného důstojníka, jako jsme viděli v Tobě, což jsme se také my na Stochodu přesvědčili.

Škoda nastokrát, že již nebudeš moci jít zpět. Přáli bychom si Tě mezi sebou třeba bez ruky. My potřebujeme dobrého vůdce a ruce k boji máme my. Ale co dělat. Musíme se my i Ty, nejdražší bratře podporučíku, smířit s osudem.

Ještě jednou Tě zdravím a líbá též celá Tvoje rozvědčická komanda a brzké uzdravení Ti přejeme

Nazdar !!!

Doufám, že se s Tebou ještě drahý bratře podporučíku shledáme. Když ne zde, tak jistě v té naší drahé matičce Čechii.

Již ji vidíme jak září za obzorem, jak ranní vycházející slunce na obzor, již snad jen krátký čas a již budeme moct políbit tu drahou nám svatou Českou zem. My vidíme ji a nás vidí již všichni ti drazí, jež jsme tam zanechali, ano již nás vidí přes ty hory a vztahují po nás náručí.

Musím ukončit, neb bych se rozepsal jak snílek. Pozdrav též od celé roty. Z rozvědčíků byl raněn jen Boháč Vladimír.

Obdržíš li tyto dopisy\ č.1 a č. 2 buď tak laskav a sděl nám nějak, že jsi je obdržel.

starší pod důst. Svoboda Ludvík

Prosil bych Tě, bratře pod- poručíku, aby jsi mi odpustil všechny tyto děsné pravopisné chyby. Neb

(Národní archiv, fond Svoboda Ludvík armádní generál, nezpracováno, karton č. 1.) 


Rozložená ruská armáda nedokázala využít průlom, pro nespolehlivost některých jednotek a pro nedostatek záloh musel velitel 8. armády (generál Kornilov) 15. července zahájit ústup. Němci dokázali rychle přesunout šest divizí ze západu a v noci z 19. na 20. července zahájili společně s Rakušany protiofenzívu ve směru od Zborova na Zločov a dále na Tarnopol. Již první den bojů dokázali prolomit obranu do značné hloubky (15 km a v šířce 20 km). Východní fronta se tak zhroutila a začal neorganizovaný ústup ruských armád.

Československá brigáda byla od 8. července soustředěna u Jezerné a odpočívala. Brigáda představovala jednu z nejbojeschopnějších částí ruské armády, a tak byla okamžitě nasazena proti postupujícímu nepříteli. V rámci těchto bojů byl 21. července 3. čs. střelecký pluk nasazen u vesnice Domamoryč. K dalšímu boji došlo 24. července u Velkých Hájů, kde společně bojovaly 2. a 3. čs. střelecký pluk. Čs. vojáci opět splnili své úkoly a dokázaly organizovaně ustoupit.

Od 24. července se již 3. čs. pluk podílel na obraně Tarnopole, která však 25. července padla a následoval další ústup za velkého vedra a silných lijáků po blátivých cestách.

Tarnopolským ústupem skončila druhá polovina bojů čs. brigády, hlavní tíha bojů ležela na 2. a 3. čs. střeleckém pluku (první pluk utrpěl největší ztráty u Zborova a byl velením šetřen).

Na tarnopolský ústup vzpomíná L. Svoboda:

Tenkrát, po boji u Zborova, kde jsme bojovali jako lvi a chtěli jsme i dále bojovat, zůstali jsme sami. Ruští vojáci měli války po krk. Opouštěli zákopy, zahazovali zbraně. Fronta se hroutila.

Za velkého dramatického ústupu ruských armád v Haliči v létě roku 1917 jsme museli na několika místech zachraňovat, co se dalo. Již za několik dní po vítězném zborovském boji musely československé pluky ustoupit a obsadit napolo opuštěné přední zákopy v prostoru na západ od Zborova. Bylo to u obce Domamoryče. Dne 21. července náš 3. pluk ztratil v bojích velitele a 20 vojáků, raněných bylo skoro osmdesát. K večeru jsme ustoupili za řeku Seret do Velké Berezovice, ležící 6 km na jih od Tarnopolu. A týmiž místy jsme v roce 1939 ustupovali z Polska do Sovětského svazu.

Poslední marný pokus o záchranu Tarnopole a o dočasné udržení ruské obranné linie na řece Seret podstoupil 2. a 3. pluk čs. brigády ve dnech 24. a 25. července 1917 u Velkých Hájů (Gaje Wielkie), asi 5 km na jihovýchod od Tarnopole. Byly to těžké boje, nerad na ně vzpomínám. Utkávali jsme se s nepřítelem od 19. do 25. července, ale zdálo se mi, jako by to trvalo celé týdny. Sousední ruské jednotky ustupovaly. Němci nám ustavičně vpadali do boků.

Posléze jsme byli staženi z fronty a soustředěni v Jacowicích, kde jsme si trochu odpočinuli.
(L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 121 - 122)


Stručný a přehledný popis bojů u Zborova nabízí například časopis Legionářský směr ve svém speciálním vydání: Zborovský speciál