Jednání v Moskvě

V Moskvě čekalo prezidenta a delegaci jednání s mnoha neznámými. Nevědělo se, jak se zachová vedení Sovětského svazu, nevědělo se tím spíš ani to, co se ví dnes na základě zpřístupnění sovětských archivů, že vedení některých zemí Varšavské smlouvy, zejména NDR, Bulharska, ale i Polska, svými negativními postoji vůči československým politickým vedoucím přispívala k přitvrzování sovětských požadavků a ke zhoršování podmínek jednání. 

Na sovětské straně zřejmě od počátku o nějaké formě dokumentu uvažovali. Proto také Leonid Brežněv hned při prvním jednání po příjezdu delegace do Moskvy prohlásil, že vidí potřebu zapsat na kus papíru, na čem se strany shodnou, aby se neopakovalo, že se dohodnuté věci nebudou plnit. Poukazoval výslovně na jednání v Čierné nad Tisou. Z jeho podnětu vznikla otázka vypracování takzvaného moskevského protokolu.

Prvním cílem prezidenta Svobody bylo navrátit politiky do svých funkcí, a proto v Moskvě požadoval jako podmínku jednání, aby českoslovenští politici, kteří byli zadrženi a odvezeni do SSSR, byli propuštěni a plnoprávně se účastnili jednání, aby mohli obhájit svůj postup a současně vyjádřit svá stanoviska k invazi vojsk. Nechtěl připustit, aby se právě bez tohoto jedině legálního vedení státu jednalo o čemkoliv při řešení krizové situace a zejména při volbě jakýchkoliv kroků do budoucna.

Jeho žádosti bylo vyhověno a postupně se, až na F. Kriegla, všichni internovaní politici připojili k delegaci. Již tentýž den pozdě večer se k delegaci připojili A. Dubček a O. Černík. A na druhý den (24. 8.) se dostavili ještě J. Smrkovský, J. Špaček a J. Šimon. V neděli 25. 8. přiletěli z Prahy F. Barbírek, Z. Mlynář, V. Slavík, E. Rigo, M. Jakeš a J. Lenárt. 

Ta část delegace, která jela z Prahy, byla prezidentem sestavena i s přihlédnutím k existenci Národní fronty, byli v ní i členové nekomunistických stran. V podstatě se podařilo obnovit vedení strany a státu v podobě před 21. srpnem. Byl to nesporně úspěch.

Prezident pak ponechal samotná věcná jednání o textu dokumentu na stranických a státních představitelích, kteří byli v delegaci. Sovětští představitelé museli tak jednat ne s vládou "dělnicko-rolnickou", jak si představovali, ale s původní vládou a původními politiky.

Brežněv při jednání vyjádřil dva základní důvody, pro které považoval vývoj v Československu za nepřijatelný: ohrožení bezpečnosti celé Varšavské smlouvy a ohrožení socialismu v Československu. Z toho dále vyvodil a prohlásil: budou-li tyto podmínky garantovány, potom pokračujte si s tou svoji specifickou cestou. Sověti invazí do Československa vyřešili to, o co již delší dobu usilovali: umístit v rámci Varšavské smlouvy na čs. západních hranicích své vojsko, jako připravený druhý sled v případě napadení, tak jak tomu bylo v NDR a v Polsku.

K atmosféře politických rozhovorů neprospívalo, že na našem území rostlo napětí mezi civilním obyvatelstvem a cizími vojenskými jednotkami. Vzkazy, které byly zasílány do Moskvy ze zasedajícího XIV. sjezdu KSČ ve Vysočanech, informovaly o rostoucím napětí mezi invazními vojsky a obyvatelstvem, hrozícím přerůst v otevřený konflikt. 

Prezident Svoboda měl pocit, že někteří z přítomných si neuvědomovali, že se naše společnost v ty dny pohybovala obrazně řečeno v minovém poli, že každý neuvážený incident, vyvolaná přestřelka, mohl vést k rozpoutání drastického konfliktu s velkými ztrátami na životech i s dalekosáhlými ztrátami politickými. Zejména při tom množství cizích vojska, které na našem území bylo.

Milan Klusák vzpomínal, že i během jednání byly různé tlaky, aby se pobyt v Moskvě urychleně zkrátil. Přicházely v tom smyslu různé telegramy a vzkazy. Byl také návrh, aby prezident jednání přerušil a zajel do Prahy. Podobné návrhy byly velice riskantní z hlediska toho hlavního, to je dosažení vlastního cíle jednání. Ti, kdož s podobnými návrhy přicházeli, si zřejmě neuvědomovali, jak by byl prezident asi přijat veřejností, kdyby se vrátil do Prahy bez internovaných politiků. A přitom titíž, když dříve přicházeli s nutností urychlit návrat do Prahy, obratem zdůrazňovali potřebu důkladného a poklidného projednávání. Nebylo proto divu, když prezident v závěrečné fázi pobytu naléhal na členy delegace, aby zintenzivnili vlastní práci.

V Praze byla skutečně den ze dne napjatější situace, jak se protahoval pobyt delegace. Vláda permanentně zasedala na Hradě. V den, kdy se již očekával a byl oznámen návrat delegace, k uzavření jednání ještě nedošlo a přílet musel být odložen.

Prezidentovi velmi záleželo na tom, aby nedošlo ke zbytečným ztrátám na životech, k ozbrojenému masovému střetu mezi naší a Sovětskou armádou, popřípadě armádami dalších zemí, jehož eskalaci by bylo těžké zastavit. V té chvíli snad málokdo z politiků mimo něj měl reálnou představu o nebezpečí, které v sobě skrývalo takové početné vojsko nahuštěné v tak relativně malém prostoru, v mimořádné situaci, kdy jeho pobyt nebyl vnímán obyvatelstvem jako přátelský, a proto mělo i ztížené základní podmínky pobytu. Jak tato situace ovlivňovala jeho psychiku, jak zvyšovala napětí na obou stranách. Celý vstup vojsk Sovětské armády vnímal šířeji než jen jako újmu pro Československo. Považoval vstup vojsk za velkou politickou chybu, které se sovětští politici dopustili, která nejen na dlouhou dobu poškodí Sovětský svaz a socialistické společenství, ale která v případě ozbrojeného střetu na generace znepřátelí naše národy. A tomu zejména chtěl zabránit. Chtěl dosáhnout toho, aby sovětské vedení pochopilo reakci českého i slovenského lidu na vojenskou invazi. Doufal, že sám přispěje k tomu, aby sovětští politici pochopili, že jediné východisko ze vzniklé tíživé situace, kterou způsobili, je velkorysost a citlivý postup při urovnání politické krize. 

Z hlediska mezinárodního USA a další západní státy neměly zájem do nastalé situace v Československu zasáhnout. Ostatně o připravované intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa sovětská vláda včas nejvyšší představitele západních velmocí diplomatickými kanály informovala a předem si zajistila jejich zdrženlivost. Mimo jiné tehdejší sovětský velvyslanec v USA Dobrynin o této "tiché domluvě" velmocí později napsal ve svých pamětech. 

I z jiných dokumentů je známo, že již 18. srpna 1968 generální tajemník ÚV KSSS informoval prezidenta USA o zamyšleném vstupu vojsk zemí Varšavské smlouvy do ČSSR a získal "tichý souhlas" západních států s touto akcí. I náš velvyslanec ve Washingtonu byl americkou stranou o vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území informován o nějakou hodinu dříve, než ke vstupu došlo, aniž by mohl o tom svou vládu v tu chvíli informovat. L. I. Brežněv prezidenta o postoji západních států k dané situaci během prvního rozhovoru s ním informoval, evidentně se záměrem varovat ho před eventuálním vojenským dobrodružstvím.

V roce 1968 byly Spojené státy ve vlastní těžké situaci s válkou ve Vietnamu a jejich tehdejší prvořadý zájem byl na probíhajících přípravách k rozhovorům na nejvyšší úrovni o strategických zbraních s SSSR.

Moskevský protokol byl vypracován a přijat 25. 8. 1968. 

Po skončení jednání se prezident odmítl vrátit do Prahy bez F. Kriegla, předsedy Národní fronty, jediný z internovaných činitelů, který se nezúčastnil prací na dokumentu. Jeho účast na jednáních zůstala předmětem intervencí po celou dobu jednání. Milan Klusák na to vzpomínal a zapsal následující: "Když prezident požadoval od Brežněva hned při zahájení zasedání, aby všichni internovaní byli přivezeni a připojili se k delegaci, žádal i o osvobození F. Kriegela. Když následujícího dne přišli všichni představitelé a chyběl pouze Kriegel, začalo se jednat o jeho propuštění. Bylo to 24. 8., kdy nebylo žádné společné zasedání delegací, takže bylo nutno urgovat jednotlivé sovětské představitele. Na jednu z intervencí jeden z důstojníků KGB prohlásil, že F. Kriegela za žádnou cenu na půdu Kremlu nepustí. (...) Když se 25. 8. blížil již závěr jednání, naše delegace důrazně vyžádala setkání a rozhovor s Františkem Kriegelem, naprosto pro ní nezbytný právě v souvislosti s ukončením jednání. Porůznu ho navštívili někteří členové delegace. O. Černík a A. Dubček pak požádali prezidenta, aby se rovněž s Kriegelem sešel a vysvětlil mu, že by bylo třeba, aby se závěru jednání zúčastnil. Prezident žádosti vyhověl a v doprovodu B. Kučery a M. Klusáka odejel do jiné budovy na území Kremlu, kde k setkání došlo. Seděli ve čtyřech a nikdo jiný nebyl přítomen. Prezident vysvětlil, proč do Moskvy přijel, jak a proč došlo k vypracování písemného dokumentu, protokolu, jak delegace i on usilovali bezúspěšně o jeho účast při jednání a proč by bylo potřebné, aby se zúčastnil alespoň závěru. Fr. Kriegel po seznámení s obsahem protokolu vyložil, že se účastnit nehodlá a nechce, poněvadž se neúčastnil jednání a protokol pořádně nezná. Prezident poté odešel po vzrušené výměně názorů, v níž odmítl hazardovat s osudy lidí doma, a požádal F. Kriegela, aby bez ohledu, zda podepíše, či nepodepíše protokol, nebránil prezidentovi splnit hlavní úkol - vrátit se do Prahy se všemi internovanými československými představiteli, včetně jeho, Františka Kriegela. Bohuslav Kučera a M. Klusák zůstali ještě s Františkem Kriegelem, dokud si důkladněji neprostudoval protokol. Když se ukázalo, že sovětská strana nepočítá s tím, že by se F. Kriegel spojil s celou delegací a odjel s ní do Prahy, M. Klusák na základě zmocnění prezidenta požádal tajemníka ÚV KSSS K. F. Katuševa o zásah, aby Kriegel mohl již nyní odejet do rezidence delegace. Kriegel pak skutečně odejel s B. Kučerou a M. Klusákem do prostor, kde delegace dlela. Jelikož se nezúčastnil závěru jednání a podpisu protokolu, po nichž delegace jela přímo na letiště, nebylo jasné, zda se v letadle objeví Kriegel také. Když delegace nastoupila do letadla, František Kriegel již seděl ve svém křesle." ((Archiv Ludvíka Svobody) Archiv Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, sbírka Komise vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967-1970.))

L. Svoboda dosáhl svým jednáním toho, že např. nedošlo již k tomu, aby soudní tribunál dělnicko - rolnické Indrovy vlády postavil před soud Dubčeka, Černíka, Smrkovského, Kriegla, Špačka, Šimona, jak jim bylo oznámeno při jejich násilném odvlečení z Československa do Sovětského svazu.

Po příletu 26. 8. v časných ranních hodinách do Prahy byli všichni členové delegace ubytováni na Hradě. Prezident Svoboda se i po návratu z Moskvy nesnažil nic z jednání utajovat, ale naopak, dával plnou informaci členům vlády a vedení strany, ale i novinářům. 

Projev prezidenta Ludvíka Svobody po návratu z Moskvy (27. 8. 1968 14:50)

Pro prezidenta Svobodu bylo stejně rozhodující dosáhnout co nejrychlejšího stažení co největšího počtu cizích vojenských jednotek z území republiky a za druhé, pokračovat v pozitivních reformách. Byl pevně a upřímně přesvědčen, že v Moskvě dosaženého odvrácení možného krveprolití se všemi důsledky, které by z ozbrojeného střetu vyplynuly, bylo v zájmu českého a slovenského lidu a ne naopak.