Legie

V srpnu 1914 vznikla z řad Čechů a Slováků žijících před válkou v Rusku Česká družina. V lednu 1916 se z příslušníků české družiny zformoval Československý střelecký pluk. V dubnu 1916 z něj vznikla Československá střelecká brigáda, složená ze dvou pluků, každý po dvou praporech a čtyřech rotách. V létě 1916 vznikl Čs. záložní prapor s důstojnickou školou.

Ludvík Svoboda se v Kyjevě přihlásil do legií počátkem srpna 1916. (Dle Služebního výkazu se přihlásil dne 5. 8. 1916. Dle svých pamětí to bylo 6. nebo 11. září (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 358)). Dne 7. 9. 1916 byl zařazen k 1. čs. střeleckému pluku (velitel kpt. K. N. Ivšín) v Kyjevě, a byl zapsán do seznamu střelců 1. střeleckého pluku i do záložní roty. Ve svých pamětech uvádí, že byl příslušníkem 10. roty. Dne 26. října byl přidělen do 12. roty (velitel ppor. K. Voženílek) 3. Praporu (velitel škpt. I. F. Alexejev). Poddůstojnickou školu při štábu 1. čs. střelecké brigády (27. 10. - 26. 12. 1916) absolvoval s velmi dobrým prospěchem.

Z Orvanic nás po krátké době přestěhovali do vesnice Remčice, kde probíhal základní výcvik. Nedaleko od Remčic zřídili ve statku důstojnickou školu, kterou vedl praporčík Živný spolu s několika ruskými důstojníky. Vyučovacím jazykem byla ruština. Zkoušky byly tak přísné, že zpočátku většina zkoušených propadla. Zkoušelo se podivně. Pět nás tehdy stanulo najednou před zkoušejícím důstojníkem. První z nás dostal tři otázky, a když ani jednu nezodpověděl, examinátor se rozzlobil a prohlásil, že jsme všichni nevyhovující. Protestoval jsem. Zkoušející mne začal zlomyslně zasypávat otázkami, aby mi dokázal, že nic neumím. Navzdory tomu jsem přece jen obstál. Můj rozhořčený protest nakonec přinesl jistou úlevu při zkouškách i dalším, kteří šli ke zkoušce po mně. 

(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 361)

Na konci roku 1916 bylo ve stavu čs. jednotek již 5 750 mužů. Jednotky brigády však neoperovaly společně, ale i nadále byly po četách a rotách přiděleny různým vyšším jednotkám ruské armády od Pinsklých močálů až po Bukovinu jako průzkumné oddíly.

Dne 5. 1. 1917 přestoupil na pravoslaví, což ve vzpomínkách popsal jako projev slovanství než náboženským aktem. (Z dochovaných dokumentů by se dalo usuzovat, že přechod k pravoslaví nebyl formalizován. V matrice oddaných na Velehradu je u sňatku s Irenou Stratilovou uvedeno, že L. Svoboda má náboženství katolické.)

Dne 25. února 1917 byl L. Svoboda povýšen na desátníka. 3. prapor 1. čs. střeleckého pluku vytvořil na jaře 1917 základní kádr pro postavení 3. čs. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova, do kterého byl dne 27. 3. 1917 také přeřazen L. Svoboda. Na plukovní prapor si legionáři tohoto pluku dali husitský kalich a na konec žerdi palcát. V jeho řadách sloužil čtyři roky, a spřátelil se zde s Bohumilem Bočkem a Karlem Klapálkem, jejichž osudy se úzce protínaly i v dalších etapách jejich životů.

Dne 30. března 1917 byl zařazen do 7. roty 2. praporu 3. čs. střeleckého pluku. Od 25. dubna do 24. května byl přidělen do 2. střeleckého pluku a dne 31. května 1917 byl povýšen na četaře.

Z jarních měsíců roku 1917 mi utkvěla v paměti tato událost: Jednoho dne jsme měli být posláni s četou na frontu do Pinských blat k ruské divizi na výcvik ve výzvědné službě, Velitel roty A. M. Číla nám před odjezdem dával poučení, jak se na frontě chovat. Své instrukce uzavřel slovy, která si dodnes pamatuji: "Bratři, nechť se děje cokoliv, nezklamte! Život můžete ztratit, čest však nikdy!" Tato slova jsem si vzal k srdci a řídil se jimi po celý svůj život, a zejména za druhé světové války jsem je často připomínal i jiným. 

(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 362)