Budování Československa
Sem vložte podnadpis

Služba na Podkarpatské Rusi 

Do nové posádky 36. pluku (pod velením plk. Von Szatmár) v dalekém Užhorodu odjížděl v roce 1923 již s manželkou Irenou a v hodnosti štábního kapitána. Působil tam od 1. 5. 1923 do 14. 9. 1931 jako velitel kulometné roty, a později i jako zástupce velitele praporu. Z mnoha jeho povinností je potřeba zmínit, že se podílel také na vypracování mobilizačního plánu 36. pluku. Úspěšné splnění tohoto úkolu mělo svou dohru v roce 1938.

Užhorod, pohlednice z roku 1920.
Užhorod, pohlednice z roku 1920.

Sloužili zde i jeho druzi z legií štábní kapitán Karel Klapálek a škpt. Bohumil Boček.

Důstojnický sbor pluku, jak to tehdy bylo notoricky obvyklé v celé armádě, mírně vřel hašteřením mezi legionáři a těmi, kdo byli převzati z rakouského vojska. Velitelské žezlo třímal plukovník von Szatmáry, noblesní muž s vizáží, způsoby i minulostí bývalého rakouského obrsta; své rozkazy koncipoval německy a dával je pobočníkovi přeložit do češtiny. Nesloužilo se mi však pod ním špatně. Velel jsem kulometné rotě, a jak tvrdí Klapálek, Szatmáry si mě oblíbil, že jsem byl klidný a že jsem nepil. Na to já jsem nikdy nebyl, ani na frontě.

(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 11)

Na Podkarpatské Rusi prožil Ludvík Svoboda osm šťastných let. Dne 15. 5. 1924 se manželům Svobodovým narodil syn Miroslav a dne 4. 12. 1925 dcera Zoe. Manželům Svobodových učarovala nádherná panenská příroda Karpat a především milí, upřímní místní lidé, s nimiž se spřátelili.


S důstojníky Karlem Klapálkem, Jaroslavem Přikrylem a úředníkem finanční správy Antonínem Raitem se spolu s jejich manželkami věnovali horské turistice.

Podkarpatská Rus procitala ze staleté zanedbanosti a armádě přitom okolnosti naprosto nepřirozeně přisoudily úkol pomáhat její civilizaci na nohy. Považte, takový vesnický chlapec když rukoval, jel někdy poprvé v životě vlakem. A na vojně dostal své první kožené boty (doma chodili bos nebo v krpcích). Vedli ho k tomu, aby na sebe dbal a udržoval pořádek, naučili ho číst a psát, zacházet s rozličnými instrumenty. Nemálo důstojníků se přímo s buditelským nadšením věnovalo tomuto ušlechtilému civilizátorskému poslání. Zrovna Klapálka byste se mohli zeptat, proč po zaměstnání trpělivě vysedával s negramotnými vojáky a učil je slabikovat. Řekne vám, že to cítil jako svou povinnost přinést něco těm zbídačelým lidem. Byli z nich později většinou ti nejlepší vojáci; o tom jsem se přesvědčil již tehdy a potom hlavně za války na frontě.

(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 10)

L. Svoboda absolvoval řadu kurzů a stáží ke zvýšení kvalifikace: kurz pro důstojníky kulometných rot pěšího vojska v Košicích a ekvitační kurz pro důstojníky pěchoty u Zemského vojenského velitelství v Užhorodu (1924). Střelecký kurz v Milovicích (1927). Stáž u dělostřeleckého pluku č. 12 v Užhorodě (1928). Stáž u leteckého pluku v Piešťanech (1931).

Ludvík Svoboda byl znám svou rozhodností, klidem, důsledností, pílí v prohlubování svých znalostí, solidností v jednání a uměřeností ve způsobu života. Ve služebních záznamech byl posuzován jako schopný důstojník. Již tehdy vynikal citlivým přístupem k vojákům. Právě snaha rozumět si s vojáky své roty ho záhy po příjezdu do Užhorodu přiměla ke studiu maďarštiny. 

Jedna věc mi v Užhorod zpočátku vadila. Hodně lidí tu mluvilo maďarsky. I mezi vojáky byla spousta Maďarů. Když jsem se chtěl jako velitel s nimi domluvit, musel jsem shánět tlumočníka. Míval jsem při tom trapný pocit, že zůstávám dlužen svým povinnostem. Jakou autoritu mohu vzbuzovat u těchto vojáků? Jak je mám vést a vychovávat, když je mezi námi skleněná stěna jazyka, která znemožňuje, abychom se lépe poznali a našli pro sebe pochopení a důvěru, bez níž si vztah velitele a vojáka nedovedu představit?

(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 13)

Při studiu maďarské literatury si oblíbil lyrického revolučního básníka Sándora Petőfiho a některé jeho básně uměl recitovat z paměti.

Státní zkoušku z maďarského jazyka a literatury, složil o šest let později, v září či říjnu 1929 na Bratislavské univerzitě. Tato zkouška mu pak neočekávaně vynesla místo profesora maďarštiny na vojenské akademii v Hranicích na Moravě.  

Učitelské místo v Hranicích se ale nepočítalo do řadové služby. L. Svobodovi by se tak o sedm let oddálily vyhlídky na další karierní postup. V Praze na ministerstvu se mu podařilo vyjednat výjimku. Přemístěn do Hranic byl jen na tři rok, které se mu počítaly do řadové služby s podmínkou, že se bude účastnit všech štábních cvičení u 8. divize, a že s jejich štábem každoročně stráví tři týdny na manévrech.