Bachmač

V řadách 7. roty (pod velením Mikuláše Antonína Číly), II. praporu, 3. čs. střeleckého pluku, v hodnosti četaře, se Ludvík Svoboda zúčastnil bojů u Bachmače(8 - 13. 3 1918).

Čs. armádnímu sboru hrozilo odříznutí postupujícími německými jednotkami od Kyjeva a ze severu od Gomelu. Bojové střety probíhaly v rozsáhlém prostoru levého břehu Dněpru, na místech vzdálených od sebe i desítky kilometrů.

První divize byla rozložena západně od Kyjeva a druhá divize východně od Kyjeva. Druhá divize měla za úkol sehnat vagóny a lokomotivy pro evakuaci a udržet železniční uzel Bachmač do doby než první divize projde železničním uzlem. K ústupu byla používána železnice z Kyjeva na Bachmač, ale také tratě vedoucí z Grebjonky na Poltavu a dále na Charkov. V Bachmači byl důležitý železniční uzel, jehož ubránění bylo nezbytné pro průchodnost ústupových tras.

Na boje 3. pluku u Bachmače vzpomíná L. Svoboda ve svých pamětech:

Po překročení Dněpru jsme pochodovali do Pogrebců. V blátě po kolena. Ve dvě hodiny v noci jsme dorazili do vesnice, sotva jsme vlekli nohy. Pár hodin těžkého spánku a ráno se šlo dál. V poledne jsme byli v Monastyrišči.

Vojcechovský nařídil veliteli praporu Němcovi: "Po obědě vyrazíte do Ičny." Znamenalo to šlapat dalších šestnáct nebo osmnáct verst [stará ruská délková míra, ekvivalent 1066,781 m]. Už v šest hodin večer jsme byli v Ičně. Šlo se bez map, rozblácenými cestami. V Ičně se postupně soustředil celý třetí pluk. Čekalo se, až nás posadí do vlaků.

Dne 12. března dostal 2. prapor rozkaz: "Naložíte se k dělostřeleckému transportu a ojedete směrem na Bachmač, v Bilmačevce sesednete a obsadíte Bilmačevku, Chvastovce a Ivangorod." Ta poslední vesnice vyšla na naší 7. Rotu. Roty si vysálaly dopředu po jedné četě jako polní stráž.

Odpoledne telefonoval z Ičny velitel pluku. Ohlásil se: "Tedy "starý". Jaká je situace?" Naš telegrafista v Bilmačevcevce na pokyn velitele praporu vyklepal morseovkou: "Tady Němec ..." V Ičně prý telegrafistka vyděšeně zvolala: "V Bilmačevce jsou už Němci!" "Ale ne, uklidněte se," chlácholil ji velitel pluku. "To se tak jmenuje náš velitel praporu."

Večer vydal praporu náhlý rozkaz: "Stáhnout všechny jednotky na stanici Bilmačevka a nasednout do vlaku 3. praporu. Kdo se opozdí, bude ponechán osudu."

Neopozdil se samozřejmě nikdo. Potmě se vojáci vměstnávali do vagónů už beztak plných. Ještě horší potíž byla s koňmi. Protože neměli rampy. Zvedali koně a strkali je do vozů jako balíky. Za půl hodiny byl prapor se vším všudy naložen.

Já u toho ale nebyl. Mou četu i se mnou už předtím vyčlenili a poslali přes Bachmač na Sever posílit skupinu podkapitána Ludvíka Krejčího. Zaujali jsme postavení v mladém lesíku, na samém konci pravého křídla obranné linie. Najednou jsem zjistil, že četa, která ležela vlevo od nás, je pryč. Odešli a na nás zapomněli! Udělali jsme hezky rychle vlevo v bok a co nám nohy stačily, pospíchali jsme po trati k Bachmači. Nádraží jako vymetené! Ešalon s naším plukem odjel. Štěstí že do stanice dorazil ještě zbytek zadního voje 6. pluku. Sehnali tři nebo čtyři vagony a vzali nás s sebou. Svou rotu jsem dohnal až mnohem později.

(L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 127)

Na tuto bojovou epizodu vzpomíná v roce 1968 Svobodův tehdejší velitel Matěj Němec (div. gen. Matěj Němec v pořadu Rozcestí (1968): www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1064014055-rozcesti/)

Stručný a přehledný popis bojů u Bachmače nabízí například časopis Legionářský směr ve svém speciálním vydání: Bachmač speciál