Budování Československa
Sem vložte podnadpis

Zpět v Kroměříži

V Kroměříži L. Svoboda působil od 15. 7. 1934 do května 1939. Postupně prošel funkcemi zástupce velitele praporu, zatímního velitele praporu a velitele náhradního praporu svého mateřského 3. pluku Jana Žižky z Trocnova. Vedl instrukční kurzy záložních důstojníků. Od února do července 1935 zastával funkci zástupce pobočníka velitele 14. pěší brigády. Na přelomu roku 1934 a 1935 absolvoval kurz pro velitele vojskových oddílů a od 1. 1. 1937 byl povýšen na podplukovníka pěchoty.

Mezinárodní situace se postupně zhoršovala a spolu s ní i bezpečnostní postavení Československa. Když vypukla občanská válka ve Španělsku (17. 7. 1936), na veřejné schůzi L. Svoboda vyjádřil solidaritu pro zákonnou španělskou vládu lidové fronty. Netajil se svým odporem proti zločinné politice intervence ze strany nacistického Německa a fašistické Itálie, ale také nesouhlasem s tehdejší politikou československé vlády i jiných evropských států, které odmítaly pomoci demokratickému Španělsku (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 58-59).

V té době to byla u nás, bohužel, pouze jediná politická strana, komunistická, která bezvýhradně zaujala postoj na podporu proti - frankovskému Španělsku a v mezinárodním rozměru to byl Sovětský svaz.

Tehdy došlo k řadě dalších událostí, které svědčily o nástupu agresivního nacismu a fašismu v Evropě. Po obsazení Německem demilitarizovaného pásma v Porýní (7. 3. 1936), došlo k okupaci Rakouska (12. 3. 1938). Současně došlo k růstu podvratného hnutí v českém pohraničí řízeného z Berlína, jehož cílem bylo rozbití Československa. Na Slovensku sílilo klerofašistické hnutí v Hlinkově lidové straně vedené J. Tisem a V. Tukem. V Polsku se dostali k moci beckovští šovinisté a rovněž v Maďarsku se fašizovala politika, která si činila nárok na Slovensko.

V té době se stále více ukazovalo, že podpora západních mocnosti, Francie a Anglie, na kterou se vláda spoléhala, je nejistá. Proto mnozí vojenští velitelé, mezi nimi i Ludvík Svoboda, uvítali, že Československo uzavřelo smlouvu o spojenectví se Sovětským svazem 16. května 1936 (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 36). Pomoc Sovětského svazu, v případě ohrožení bezpečnosti Československa, však byla podmíněna účastí Francie. 

Začátkem roku 1938 provedlo ministerstvo obrany kontrolu mobilizačního plánu pluku a shledala v plánu značné nedostatky. K přepracování mobilizačního plánu pluku byl vybrán L. Svoboda. Z nového úkolu nebyl nijak nadšen a funkci velitele náhradního tělesa a zároveň mobilizačního referenta pluku převzal pod příslibem, že až úkol splní, tak se bude moci vrátit na původní pozici.

Náhradní těleso je jednotka, jejímž posláním je přijímat a vybavovat záložníky, formovat z nich polní jednotky, které pak odcházejí na frontu. Nebyl jsem tímto jmenováním nijak nadšen. Měl jsem ještě z války nechuť frontových vojáků k službě v zápolí, kromě toho jsem věděl, co mě čeká. Přepracovat všechny plány nástupu, tabulky početních stavů, schémata předpokládané organizace, postup vyzbrojování, vystrojování, stravování, kalkulace materiálu, jeho rozmístění a uložení, školení záložních důstojníků.
(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 73)

L. Svoboda si vybral schopné spolupracovníky a do konce dubna 1938 byly nové mobilizační plány hotové, pak dne 21. května 1938 došlo k vyhlášení opatření ministra národní obrany - k povolání nejmladšího ročníku záložníků do zbraně a k obsazení hranic. Nejednalo s o mobilizaci, ale o opatření ministra národní obrany, které se navenek prezentovalo jako mimořádné cvičení. Shodou okolností tak Svoboda zůstal ve funkci velitele náhradního tělesa a mohl si správnost mobilizačních plánů ověřit v praxi. (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 74)

Před ránem 22. května se v Kroměřížských kasárnách hlásili první záložáci. Povolání proběhlo rychle a bez průtahů, v souladu s mobilizačními plány. Dne 23. května večer bylo již plně obsazeno pásmo lehkých opevnění.

Nejskvělejší tradice českých a slovenských lidových bojovníků ožívaly v neohroženém odhodlání bránit republiku. Žasl jsem. Kam se náhle poděli ti pověstní čeští švejkové, vychytralí marodéři, ulejváci, kteří koukají, jak se vyzout ze všeho, co se má a musí, poťouchlí vtipálkové, jimž není žádná velikost dost malá a žádná malost dosti veliká, cyničtí jízlivci, kteří si tropí posměch z řečí o vlasti, o demokracii, o svobodě? Nikde jsem nic takového neviděl, a díval jsem se dobře, protože nic není pro velitele zhoubnější, než když podléhá falešné představě o vojácích, kterým má velet v boji. Mladí chlapci s hladkými, napůl ještě dětskými obličeji, stejně jako tátové s rýhami kolem úst, všichni jako by měli pojednou stejné tváře; pevné, nebojácné, sálající oním svatým zápalem přesvědčeni o správnosti své věci a vůlí zvítězit. 
(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 68) 

Věřil jsem, že naše věc zvítězí. Dvacet let služby mě přesvědčilo, že armáda je spolehlivá, dobře vycvičená a vyzbrojená. Na desítkách cvičení jsem viděl, jak dobře si naši vojáci i důstojníci vedou v bojových situacích. Květen mě navíc ujistil o síle morálního ducha armády i lidu.
(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 102)

Kolem 20. června skončila mimořádná vojenská opatření a záložníci povolaní v květnu se opět navraceli do občanského života. Na základě praktických zkušeností s povoláním záložníků mohl L. Svoboda s kolegy mobilizační plán v některých oblastech ještě vylepšit.

Tyto zkušenosti s plánováním mobilizace a výstavby záložního tělesa se ukázaly jako velmi cenné za války v Polsku a hlavně v SSSR v Buzuluku při výstavbě 1. čs. samostatného polního praporu a následně i 1. čs. brigády.