Zpět v Kroměříži

V Kroměříži sídlilo velitelství Čtrnácté pěší brigády a od října 1937 Čtrnácté pěší divize. L. Svoboda v Kroměříži působil od 15. 7. 1934 do května 1939. Nadřízení Svobodu hodnotili jako velmi schopného, perspektivního a svědomitého velitele.

V té době to byla u nás, bohužel, pouze jediná politická strana, komunistická, která bezvýhradně zaujala postoj na podporu proti-frankovskému Španělsku a v mezinárodním rozměru to byl Sovětský svaz.

Tehdy došlo k řadě dalších událostí, které svědčily o nástupu agresivního nacismu a fašismu v Evropě. Po obsazení Německem demilitarizovaného pásma v Porýní (7. 3. 1936), došlo k okupaci Rakouska (12. 3. 1938). Současně došlo k růstu podvratného hnutí v českém pohraničí řízeného z Berlína, jehož cílem bylo rozbití Československa. Na Slovensku sílilo klerofašistické hnutí v Hlinkově lidové straně vedené J. Tisem a V. Tukem. V Polsku se dostali k moci beckovští šovinisté a rovněž v Maďarsku se fašizovala politika, která si činila nárok na Slovensko.

V té době se stále více ukazovalo, že podpora západních mocnosti, Francie a Anglie, na kterou se vláda spoléhala, je nejistá. Proto mnozí vojenští velitelé, mezi nimi i Ludvík Svoboda, uvítali, že Československo uzavřelo smlouvu o spojenectví se Sovětským svazem 16. května 1936 (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 36). Pomoc Sovětského svazu, v případě ohrožení bezpečnosti Československa, však byla podmíněna účastí Francie. 

Začátkem roku 1938 provedlo ministerstvo obrany kontrolu mobilizačního plánu pluku a shledala v plánu značné nedostatky. K přepracování mobilizačního plánu pluku byl vybrán L. Svoboda. Z nového úkolu nebyl nijak nadšen a funkci velitele náhradního tělesa a zároveň mobilizačního referenta pluku převzal pod příslibem, že až úkol splní, tak se bude moci vrátit na původní pozici.

Náhradní těleso je jednotka, jejímž posláním je přijímat a vybavovat záložníky, formovat z nich polní jednotky, které pak odcházejí na frontu. Nebyl jsem tímto jmenováním nijak nadšen. Měl jsem ještě z války nechuť frontových vojáků k službě v zápolí, kromě toho jsem věděl, co mě čeká. Přepracovat všechny plány nástupu, tabulky početních stavů, schémata předpokládané organizace, postup vyzbrojování, vystrojování, stravování, kalkulace materiálu, jeho rozmístění a uložení, školení záložních důstojníků.

(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 73)

L. Svoboda si vybral schopné spolupracovníky a do konce dubna 1938 byly nové mobilizační plány hotové, pak dne 21. května 1938 došlo k vyhlášení opatření ministra národní obrany - k povolání nejmladšího ročníku záložníků do zbraně a k obsazení hranic. Nejednalo s o mobilizaci, ale o opatření ministra národní obrany, které se navenek prezentovalo jako mimořádné cvičení. Shodou okolností tak Svoboda zůstal ve funkci velitele náhradního tělesa a mohl si správnost mobilizačních plánů ověřit v praxi. (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 74)

Před ránem 22. května se v Kroměřížských kasárnách hlásili první záložáci. Povolání proběhlo rychle a bez průtahů, v souladu s mobilizačními plány. Dne 23. května večer bylo již plně obsazeno pásmo lehkých opevnění.

Nejskvělejší tradice českých a slovenských lidových bojovníků ožívaly v neohroženém odhodlání bránit republiku. Žasl jsem. Kam se náhle poděli ti pověstní čeští švejkové, vychytralí marodéři, ulejváci, kteří koukají, jak se vyzout ze všeho, co se má a musí, poťouchlí vtipálkové, jimž není žádná velikost dost malá a žádná malost dosti veliká, cyničtí jízlivci, kteří si tropí posměch z řečí o vlasti, o demokracii, o svobodě? Nikde jsem nic takového neviděl, a díval jsem se dobře, protože nic není pro velitele zhoubnější, než když podléhá falešné představě o vojácích, kterým má velet v boji. Mladí chlapci s hladkými, napůl ještě dětskými obličeji, stejně jako tátové s rýhami kolem úst, všichni jako by měli pojednou stejné tváře; pevné, nebojácné, sálající oním svatým zápalem přesvědčeni o správnosti své věci a vůlí zvítězit. 

(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 68) 

Věřil jsem, že naše věc zvítězí. Dvacet let služby mě přesvědčilo, že armáda je spolehlivá, dobře vycvičená a vyzbrojená. Na desítkách cvičení jsem viděl, jak dobře si naši vojáci i důstojníci vedou v bojových situacích. Květen mě navíc ujistil o síle morálního ducha armády i lidu.

(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 102)

Kolem 20. června skončila mimořádná vojenská opatření a záložníci povolaní v květnu se opět navraceli do občanského života. Na základě praktických zkušeností s povoláním záložníků mohl L. Svoboda s kolegy mobilizační plán v některých oblastech ještě vylepšit.

Tyto zkušenosti s plánováním mobilizace a výstavby záložního tělesa se ukázaly jako velmi cenné za války v Polsku a hlavně v SSSR v Buzuluku při výstavbě 1. čs. samostatného polního praporu a následně i 1. čs. brigády.