Druhá světová válka
Sem vložte podnadpis

Okupace a odchod do emigrace

Dne 15. březen 1939, okupace zbytku republiky a oddělení Slovenska od Čech a Moravy, dovršila tragédii Československé republiky.

V kasárnách stihli ještě spálit mobilizační plány, služební knihy a další tajné materiály, které nesměly padnout do rukou nepříteli. Následně se pustili do tajného vynášení zbraní a munice. Teprve 16. března dopoledne došlo k předání kasáren. (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 189)

Již koncem března 1939 (mezi 19. a 23. březnem) generálové J. Bílý, S. Ingr a S. Vojcechovský založili vojenskou odbojovou organizaci "Obrana národa". Organizace se budovala jako tajná podzemní armáda připravená ve vhodný okamžik vojensky zasáhnout ve prospěch obnovy Československa. Již 25. března 1939 v Kroměříži založili odbojovou skupinu plk. V. Drnec, škpt. gš. F. Klvaňa, škpt. F. Zelinka a pplk. L. Svoboda. Do kroměřížské podzemní sítě Obrany národa se postupně zapojilo mnoho vojáků a civilistů. Organizace se dělila na několik obvodů a obsahovala i zpravodajskou službu, která sbírala informace o stavu, síle a pohybech německých vojsk v posádce a okolí, o silničních a železničních transportech směrem na Ostravu, o rozmístění německých muničních skladů a jiných vojenských objektů. Budovali tajné sklady zbraní a munice. Získávali spolehlivé spolupracovníky u protektorátního četnictva a od nich dostávali informace o tom, kdo má být zatčen, aby je s předstihem mohli varovat. Organizovali tajné přechody hranic. Opatřovali finanční prostředky pro ilegální činnost a pro podporu rodin vězněných gestapem. Podporovali rodiny v nouzi, jejichž živitelé odešli za hranice. Již od dubna začali organizovat tajnou výrobu ručních granátů. (L. Svoboda: Deník z doby válečné. Mladá fronta 2008, s. 18, 19)

Německá okupační správa připravovala rozpuštění armády a organizovala přeškolovací kurzy pro důstojníky. Z nabízených přeškolovacích kurzů si L. Svoboda vybral kurz pro správce či spoluvlastníka octárny, se záměrem, že by takové povolání lépe krylo jeho ilegální činnosti. Na přeškolovacím kurzu v Praze se pak setkal s dalšími obdobně smýšlejícími důstojníky.

Ještě než jsem svlékl nadobro československou důstojnickou uniformu, nevím už na den přesně, kdy to bylo, snad koncem března nebo v dubnu, shromáždil jsem naposledy své podřízené důstojníky, kteří se rovněž chystali do civilu, a nabádal je: "Už zde nemáme co dělat. Stejně nás pozatýkají. Někoho dříve, někoho později. Proto my mladší musíme odejít do ciziny a tam v armádách spojeneckých států bojovat podle možnosti proti Hitlerovi."

Mnozí mé rady uposlechli a brzy uprchli do Polska, kde jsme se zakrátko sešli.
(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 202)

Podmínky pro ilegální činnost, se dále zhoršovaly, v květnu se v budově reálného gymnázia usídlilo gestapo a Zpravodajská služba SS (Sicherheitsdienst).

K rozpuštění československé armády došlo 31. července 1939 (do té doby se směly nosit československé vojenské uniformy). Do léta 1939 nabyla organizace Obrana národa mohutných rozměrů. Při nedostatku zkušeností s konspirativní prací se tak rozsáhlá organizace na okupovaném území nedala dlouho tajit. Bylo jen málo zkušených vojáků, kteří už tehdy odhadovali dlouhé trvání války (takovou výjimkou byl např. gen. V. Luža). Do rozvětvené organizace postupně pronikli agenti gestapa.

L. Svoboda postupně poznal, že jednota národa se rozpadla. Sledoval zahraniční dění z rozhlasu a odbojových pramenů, a postupně docházel k rozhodnutí, že v Protektorátu nezůstane (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 193-194, 206).

Jestliže jsem se před mnoha lety stal vojákem, žil jsem povznášejícím vědomím, že jsem tento stav nepřijal za svůj proto, abych žil v hmotném pohodlí, nýbrž abych vpravdě sloužil vlasti. Kdybych nyní na tuto službu zapomněl a staral se jen o své bezpečí a klid své rodiny, popřel bych a zradil celý svůj dosavadní život. Usvědčil bych ze lži všechno, co ve mně probouzelo ušlechtilé vzněty. Proto jsem se rozhodl. Nic nebylo ztraceno. I porážka může být vítězstvím, pokud si bojovníci zachovají neohrožená srdce a zřeknou se svých chyb, své slabosti. To jsem se odhodlal učinit. A to se odhodlali učinit i jiní. Vojáci neporažené armády.
L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 207).

Jako profesionální voják byl připraven plnit svou povinnost, obětovat vše pro vlast. Doma mu hrozilo zatčení gestapem a nemohl by se uplatnit v odboji. Dokonce byl i jedním Němcem varován, že má být zatčen (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 191).

Se souhlasem vedení Obrany národa se rozhodl odejít do zahraničí, kde se začalo organizovat zahraniční dobrovolnické vojsko. Ilegální přechod hranic naplánoval společně s škpt. Klvaňou přes Ostravu za pomoci ostravské odbojové skupiny a železničářů.

Dne 3. června 1939 si L. Svoboda začal vést deník. Každodenní záznamy se vztahují především k životu emigrantů - dobrovolníků ve vojenské skupině v Polsku a posléze v SSSR. Deník vedl do 25. ledna 1943, kdy s 1. čs. samostatným polním praporem odešel na frontu.

V pondělí 5. června 1939 odešel z domu, provázen ujištěním své manželky Ireny: "Neboj se o nás, mnoho štěstí tobě i ostatním, vrať se nám zdráv. Budu se za vás všechny v zahraničí modlit."

V Přerově se setkal se škpt. Klvaňou a večer byli v Moravské Ostravě. V deset hodin se setkali s převaděči a ti je odvezli do stanice Kunčice, odkud jeli v budce nákladního vlaku do Šenova a dále do polského nádraží Šumbark, kam dorazili ve 23:45 a pokračovali dál do Těšína a následně do Krakova (L. Svoboda: Deník z doby válečné. Mladá fronta 2008, s. 23)

Irena Svobodová pokračovala v odbojové činnosti i po odchodu manžela. Pomáhala organizovat ilegální přechody čs. vojáků do Polska a později pomáhala skrývat čs. parašutisty z výsadku S1/R. Do ilegální činnosti se zapojily i děti Miroslav a Zoe Svobodovi. Více o jejich osudech se dočtete v životopise Ireny Svobodové a v příběhu výsadku S1/R.