Odjezd na frontu

Dne 15. července 1942 dosáhla jednotka plného početního stavu a byla s ohledem na to, že vystoupí na sovětské frontě v rámci vyšších sovětských svazků, reorganizována podle sovětských organizačních tabulek v 1. československý samostatný polní prapor. Situace na sovětské frontě byla velmi těžká, Angličané a Američané stále váhali s otevřením druhé fronty, německá vojska, která měla obsazenou celou Evropu, pronikla na Kavkaz a ke Stalingradu. A právě v této, pro sovětskou frontu těžké době, 28. srpna 1942, Ludvík Svoboda splnil spontánní přání vojáků, se kterým se plně ztotožnil, a obrátil se dopisem k vrchnímu veliteli Rudé armády Stalinovi, v němž nabízí síly jednotky a žádá o nasazení na frontu: "V době, kdy Rudá armáda vede úporné a krvavé boje proti německo - fašistickým útočníkům, všichni naši vojáci a velitelé jsou si vědomi toho, že nemohou a nesmějí zůstat stranou, a jsou pevně rozhodnuti zúčastnit se co nejdříve aktivně boje bok po boku s chrabrou Rudou armádou."

Dne 22. listopadu bylo L. Svobodovi sděleno: "Vaše žádost o odeslání 1. československého praporu na frontu byla předložena vrchnímu veliteli Rudé armády J.V. Stalinovi. Po přečtení žádosti vydal J. Stalin rozkaz, aby prapor byl ihned vyzbrojen a odeslán na frontu ... otázka přísunu Podkarpatorusů je příznivě vyřízena a s jejích přísunem má býti započato ihned po odjezdu 1. praporu do pole". (Z hlášení L. Svobody Čs. vojenské misi v SSSR v Kujbyševě dne 24. 11.1942)

Vznik bojové jednotky umožnil čs. vojenské misi vedené plk. H. Píkou uvolnit československé občany z Podkarpatské Rusi (v té době vzhledem k její okupaci Maďary to byli občané Maďarska) z pracovních táborů - gulagů, do kterých byli "za nedovolené překročení hranic" odsouzeni. Mnoho jich v nelidských podmínkách do té doby zahynulo.

Dne 21. října 1942, na závěr výcviku, jednotka byla vyzbrojena novými moderními sovětskými zbraněmi, jaké dostávaly jen gardové jednotky, oblečena byla do anglických uniforem doplněných sovětským zimním teplým oblečením. Není pravda, že byli nedostatečně vyzbrojeni, jak se objevilo v tendenčních článcích po r. 1990. Při závěrečném cvičení prapor předvedl svou výbornou připravenost a 27. ledna 1943 slavnostně obdržel bojové zástavy, které mu předal velitel vojenské mise plk. H. Píka.

Před odjezdem na frontu, tak jako všichni vojáci, napsal Ludvík Svoboda ještě poslední dopis své rodině adresovaný manželce i oběma dětem. Nevěděl v té chvíli, že jeho syn Mirek již nežije, že zatím, co se on a jeho vojáci připravovali na frontu, byl jeho syn odsouzen za spolupráci s parašutisty, kteří byli vyslání Čs. vojenskou misí v Sovětském svazu, a 7. března 1942 v Mauthausenu zavražděn. Nevěděl, že se do boje s okupanty po jeho odchodu do zahraničí plně zapojila i jeho manželka Irena, že s celou svou rodinou, s dětmi, s rodiči i oběma bratry významně pomáhala parašutistům vyslaným v září 1941 a poskytla jim i úkryt. Netušil, že ona s dcerou Zoe byly jediné, kterým se podařilo uniknout zatčení a díky statečným lidem, kteří jim bez ohledu na své nebezpečí poskytli pomoc, úkryt a obživu, unikly gestapu, trýznění a jisté smrti. O tom, že jeho syn již nežije a jak zahynul, se dověděl až na Dukle. Teprve po válce se také dozvěděl, že z jeho rodiny byla zavražděna v Rawensbrücku 4. dubna 1945 matka jeho manželky Anežka Stratilová a rovněž popraveni manželčini dva bratři Eduard a Jaroslav v Mauthausenu 7. května 1942 a synovec Jaroslav Doležal 5. 6. 1944. Že jen v koncentračním táboře Svatobořicích (bylo zde vězněno na 3 500 českých vězňů) bylo internováno 13 dalších nejbližších příbuzných.

Tak 30. ledna 1943 bezmála tisíc Československých vojáků opustilo Buzuluk a odjelo směrem na západ, na frontu, do prostoru Charkova. Tam, při obraně Sokolova, 8. března a další březnové dny, podstoupili první bojový křest. Aby prapor mohl splnit bojový úkol, byl posílen o bojové prostředky, kterými sám nedisponoval. Plukovníku Svobodovi byly přiděleny a jemu podřízeny sovětská tanková brigáda, gardový raketometný oddíl, dva dělostřelecké oddíly a v průběhu bojů další protitankové dělostřelecké palebné síly. Byl to projev veliké důvěry sovětského velení československému veliteli i vojákům. U Sokolova splnili svůj úkol. Zadrželi německá vojska, aby nemohla s tanky přejít přes řeku Mžu, zabránili obklíčení větších sovětských vojenských částí a způsobili nepříteli několikanásobně větší ztráty než sami utrpěli. Prapor i jednotliví velitelé a vojáci byli vyznamenáni četnými sovětskými i československými řády a vyznamenáními.

Ludvík Svoboda obdržel jeden z nejvyšších sovětských řádů - Řád Lenina, velitel obrany Sokolova, nadporučík Jaroš, byl prvním cizincem, který obdržel Řád hrdiny SSSR. Zpráva o úspěšném boji Čechoslováků na sovětské frontě nejen že zaplnila přední stránky sovětského tisku, ale s uznáním se o nich psalo v tisku v USA a dalších zemích. Poprvé bojovaly v československém vojsku i ženy.