Druhá světová válka

V internačních táborech

Všichni příslušníci Českého a Slovenského legionu v Polsku, včetně jejího velitele pplk. L. Svobody, odešli za hranice bojovat za osvobození Československa. Přechodem nevystrojené a prakticky nevyzbrojené vojenské jednotky do Sovětského svazu se jednotce zásadně změnily podmínky pro výstavbu. Sovětský svaz byl vázán smlouvou o neútoční s Německem. Na svém území v té době neuznával žádnou vojenskou formaci a nebylo tudíž v dané situaci možné vojenskou jednotku na území SSSR budovat. L. Svoboda se štábem záhy po překročení přejmenoval jednotku na "Východní skupina československé armády za hranicemi". Její štáb kromě velitele tvořili: škpt. gšt. Jan Krček ve funkci 1. pobočníka, por. Jan Vacek ve funkci 2. pobočníka, npor. Ladislav Bedřich jako tělovýchovný důstojník a kpt. Jakub Koutný jako tiskový zpravodaj a redaktor Deníčku "Pramen" (L. Svoboda: Deník z doby válečné. Mladá fronta 2008, s. 58).

Vojenskou skupinu čekalo období 28 měsíců (20. 9. 1939 - 22. 1. 1942), které bylo nesmírně náročné na psychiku, morálku i fyzickou zdatnost každého dobrovolníka vojenské skupiny (nutno dodat, že prožitky a podmínky pro československé vojáky ve Francii nebyli moc rozdílné od těch v Sovětském svazu). Bylo třeba mnoho síly a víry ve vítězství nad nacismem, aby se vyrovnali s pochybnostmi existence v počátečním období exilu a s nouzí, kterou v té době trpěli. Jak obdivuhodnou museli mít morální sílu, aby nepropadli beznaději z nepříznivých zpráv o vítězném pochodu německých vojsk Evropou i ze špatných zpráv z domova o řádění okupantů.

Čs. vojáci byli přijati sovětskými úřady vstřícně, ale vzhledem k okolnostem byl zájem na utajení jejich přítomnosti. Vojenská skupina prošla postupně internačními tábory NKVD v Kamenci Podolském (20. 9. 1939 - 17. 10. 1939), v Olchovci (17. 10. 1939 - 5. 11. 1939), v Jarmolinci (7. 11. 1939- 22. 3. 1940), v Orankách (1. 4. 1940 - 18. 6. 1940), v Suzdalu (20. 6. 1940 - 12. 11. 1941) a v Orankách (14. 11. 1941 - 22. 1. 1942) než byli přemístění do Buzuluku, kde 5. února 1942 pplk. L. Svoboda začal formovat 1. čs. samostatný polní prapor v SSSR. V Čs. vojenské skupině bylo několik výtvarně nadaných vojáků (Vladimír Blažek, Křeček a další) a v Orankách se ke skupině připojil polský malíř Wlastimil Hofman. Život a členové skupiny tak byli zvěčněni na mnohých kresbách a črtech.

Sovětské úřady nebrali vojenskou skupinu jako zajatce, a umožnili, aby si podržela charakter vojensky organizovaného celku - mohli se i nadále řídit čs. vojenským kázeňským řádem. Čs. vojenskou skupinu materiálně zajišťovali (životní podmínky v některých táborech byly velmi tristní, rozsah a kvalita zajištění se postupně zlepšovala, jak je popsáno v dalších kapitolách). Úřady umožnily postupný odsun vojáků v transportech na západ. Ve Svobodově skupině bylo po přechodu do SSSR asi 680 osob a v transportech do Francie bylo vypraveno 63 osob ve dvou transportech (16. 3. a 8. 4. 1940), v transportech na Střední východ do Palestiny bylo vypraveno 585 osob v deseti transportech (18. 6.; 9. 7. 1940). Jak okolnosti dovolovaly, mohla skupina pokračovat ve výcviku.

Z Východní skupiny československé armády za hranicemi zůstalo v SSSR 93 lidí. Skupinu L. Svoboda přejmenoval na "Skupinu velitelských kádrů" a tvořila základ 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR.

Hlavním kontaktním úřadem v Sovětském svazu byl pro velení čs. vojenské skupiny Lidový komisariát vnitřních záležitostí, známý pod zkratkou NKVD (z ruských slov Narodnyj komissariat vnutrennich děl). Což byl centrální státní orgán Sovětského svazu zabývající se vnitřní bezpečností, požární ochranou, střežením hranic a evidencí obyvatel, spravující věznice a pracovní tábory, zabývající se rozvědkou a kontrarozvědkou. Komisariát byl v roce 1946 přejmenován na Ministerstvo vnitřních záležitostí.

Čs. vojáci nebyli v pozici, aby si mohli vybírat, s kým budou či nebudou na území Sovětského svazu jednat. Zvláště pokud chtěl pplk. L. Svoboda dosáhnout odsunu skupiny do Francie, pak musel s NKVD jednat. Rozsah a povahu jednání s NKVD L. Svoboda zaznamenal ve svém deníku, který byl publikován: L. Svoboda: Deník z doby válečné. Mladá fronta 2008.

V Kamenci Podolském (20. 9. 1939 - 17. 10. 1939)

První ubytování bylo skupině určeno ve Voršilovských dělostřeleckých kasárnách. Volný pohyb měli pouze v prostoru kasáren a po dohodě s úřady bylo možné zařídit i civilní zaměstnání pro některé vojáky.

Z rozhovorů s důstojníky Rudé armády a ze zpráv z rozhlasu, L. Svoboda záhy pochopil, že Sovětský svaz nyní do války nevstoupí a že na Východě se nyní bojovat nebude. L. Svoboda nebral pakt Ribbentrop - Molotov vážně a věřil, že jde o diplomatickou hru, a že k vojenskému střetnutí mezi SSSR a Německem dříve či později dojde (L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 11). Zato Francie s Anglií už válku vypověděly a 19. září zachytili v rozhlase projev dr. E. Beneše s výzvou k národu, aby okamžitě na všech frontách, doma i v zahraničí, zahájil boj proti okupantům. A tak se Svoboda rozhodl usilovat o to, aby se celá jednotka dostala na Západ do Francie. V záři 1939 byli vojáci ještě optimističtí a věřili, že do příštích vánoc budou zpět doma v osvobozené vlasti.

Svoboda už 20. září odeslal telegram čs. velvyslanci v Polsku Slávikovi, a čs. velvyslanci do Moskvy Dr. Zdeňku Fierlingerovi. Svoboda je informoval o situaci a žádal o další instrukce. (L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 11; L. Svoboda: Deník z doby válečné. Mladá fronta 2008, s. 58)

Situace v opuštěných kasárnách nebyla jednoduchá, budovy byly sice relativně nové, ale s tak velkou skupinou nikdo nepočítal a tak museli vojáci často improvizovat a uskromnit se. Nejvíce začali pociťovat nedostatek oblečení. Většina vojáků utekla v létě s nadějí, že za hranicemi dostanou uniformu. Podzimní sychravé počasí dalo pocítit chátrající oblečení a mnozí nemohli ani vyjít na dvůr.

Také se začal projevovat rozkol v jednotce a názorové rozpory. Po přechodu na sovětské území se v jednotce utvořila malá radikální anarchistická opozice proti velení. Její příslušníci projevovali neochotu podřizovat se důstojníkům a dodržovat vnitřní řád jednotky. Prezentovali se jako horliví komunisté a snažili se dosáhnout vlivu u sovětských úřadů. Otevřeně se stavěli proti prezidentu dr. E. Benešovi a někteří rozhodně odmítali odjet do Francie. Viditelně na klopách nosili rudé hvězdičky, a proto se jim v jednotce přezdívalo "hvězdáři". Většina příslušníků čs. vojenské skupiny chování Hvězdářů odsuzovala. Velmi omezeně se objevilo u několika jedinců i antisemitské jednání. Pplk. Svoboda proti rozvratnému chování sice vždy razantně zasahoval, ale názorové rozpory nikdy zcela nevymizely. Sovětské velení jednotlivých táborů rozvratné chování hvězdářů nepodporovalo. (L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 16-21, 101).

Dne 30. září a pak 6. října zachytila skupina v rozhlase zprávu, že ve Francii vzniká čs. armáda. Což zvedlo náladu, a o to více chtěli vojáci co nejdříve do Francie. Dne 7. října 1939 přijela z Moskvy tříčlenná komise: Orlov (bývalý zaměstnanec Sovětské ambasády v Praze), Bojkov (krycí jméno pro kpt. NKVD Kambulova) a Češka Adéla Tomková. Komise pplk. Svobodovi potvrdila, co mu již bylo sděleno po překročení hranic - že jsou považování za vojenskou skupinu a umožní jim odjezd ze Sovětského svazu, aby mohli bojovat proti Německu. I nadále bylo třeba dodržovat omezení pohybu vojáků, aby nedošlo k prozrazení jejich přítomnosti. Všechny členy jednotky následující dny postupně předvolávali k osobním rozhovorům. Ti, kteří měli v úmyslu zůstat v Sovětském svazu, byli vyslýcháni zvlášť důkladně. Většina skupiny si přála odjet do Francie a odjezd se zdál blízko. Komise také vyžadovala, aby každý z vojáků opouštějící Sovětský svaz podepsal prohlášení, že sám nikdy nebude bojovat proti Sovětskému svazu a že ani nebude nikomu v takovém boji nápomocen (obdobné prohlášení požadovalo Turecko a také Anglie) (L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 22-24). Dne 17. října byla skupina přesunuta do prostoru Husjatyna, do Olchovců, jelikož kasárna museli uvolnit pro jednotky, které se vracely ze západní Ukrajiny.

Později se některé rodiny z Kamenec Podolského dostaly do Kroměříže a Irena Svobodová se od nich dozvěděla, že její manžel přešel po pádu Polska do Sovětského svazu. 

V Olchovci (17. 10. 1939 - 5. 11. 1939)

V Olchovcích byla čs. vojenská skupina ubytována v improvizovaných prostorech původního kulturního domu, který byl předtím využíván jako zajatecký tábor pro příslušníky polských jednotek. První dojmy byly skličující, životní podmínky byli špatné a zlepšovaly se velmi pozvolna a hlavně svépomocí samotných vojáků. Tříčlenná komise zde pokračovala ve výsleších. Počasí se horšilo, okolí domu se změnilo v bezútěšné moře bláta a stále se muselo něco vymýšlet, aby se pozvedla nálada čs. vojenské skupiny.

Koncem října se štáb dozvěděl, že skupina bude přesunuta do Jarmolinců (poblíž západoukrajinského města Proskurova, asi 70 km severně od Kamence Podolského), odkud měl být transport na Západ snazší. Již 6. listopadu celá skupina odjela vlakem z Olchovců do stanice Jarmolince.

V Jarmolincích (7. 11. 1939 - 22. 3. 1940)

Dne 7. listopadu 1939 časně ráno dorazili do tábora NKVD u osady Jarmolince. Od nádraží pochodovali několik kilometrů pěšky za deště a blátem a do tábora tak přišli ve zuboženém stavu. Začalo nejtěžší období existence vojenské skupiny.

Tábor NKVD byl původně klášter používaný jako strojní a traktorová stanice, byl tvořen několika starými klášterními budovami na rozsáhlém prostranství s pobořeným kostelíkem.

Spalo se málo pohodlně na tvrdých pryčnách, pokrytých slámou. Muselo se šetřit vodou, neboť se přivážela v dřevěných bečkách až z vesnice. Ve studených plískanicích, které nadešly, trpěla většina příslušníků skupiny zcela nedostatečným oblečením. Ti, co neměli kabáty, boty a košile, za chladného počasí vůbec neopouštěli ubikace a k cestě na vzdálenou latrínu přes blátivé nádvoří si museli půjčovat chybějící součásti oděvu od kamarádů.

Měli jsme pravda své kuchaře, kteří se snažili z přidělených potravin připravit jídla podle našich zvyklostí, ale ne vždy byly dávky dosti vydatné a výběr pokrmů přiměřeně pestrý.

(L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 28)

Odjezd do Francie byl dále odkládán, Rumunsko nechtělo dovolit přejezd skupiny přes své území a Sovětská vláda se tedy obrátila na představitele Turecka. Příprava transportů se tak zdržela a tím do provedení transportů zasahovala i rozvíjející se válka v Evropě. Několik příslušníků skupiny se již v Olchovcích a také v Jarmolincích pokusilo odejít ze Sovětského svazu na vlastní pěst. Většina byla zadržena, ale některým se podařilo překročit hranice. Skončili ale na dlouhou dobu v Rumunském vězení. Radiový přijímač skupiny ještě fungoval a skupina sledovala vysílání z Moskvy, Paříže i Londýna, ale i německé stanice a vysílání z Prahy a dostávala i sovětské noviny. V nadějích očekávali, kdy na západě vypukne mohutná spojenecká ofenziva, ale podivná politika západních států tyto naděje nenaplňovala. V obtížných podmínkách opět ožívaly vnitřní spory mezi takzvanými hvězdáři a ostatními příslušníky skupiny.

Během pobytu v Jarmolincích navázal pplk. Svoboda spojení s tak zvanou "Kvasilovskou skupinou". K 26. listopadu 1939 čítala skupina 112 osob, převážně čs. letců, kteří se přihlásili do Polského letectva na začátku války (57 vojáků), a část vojáků, které vyslal pplk. L. Svoboda do Tarnopole k protiletadlové obraně, ale také pracovníci Krakovského konzulátu s manželkami a dětmi. Ve skupině také došlo k názorovému rozkolu, který ale nedosáhl takové formy a rozsahu jako u hlavní skupiny pplk. L. Svobody (L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 59-60).

Francouzský a britský premiér dále pokračovali ve své konzervativní politice a vztahy Francie a Anglie k SSSR se dále zhoršovaly. Došlo také ke změně v politické strategii Komunistické internacionály. Válku považovali za buržoazní, nespravedlivou a v zájmu západních kapitalistických států. Ve stejném smyslu se změnil i postoj vedení KSČ k odbojovému programu československé západní emigrace pod vedením dr. E. Beneše. Vznikl tak rozkol v čs. zahraničním odboji a čs. vojenská skupina byla od září 1939 do léta 1941 bez podpory zahraničního vedení KSČ v Moskvě. Dne 14. prosince 1939 Sovětský svaz uzavřel čs. vyslanectví v Moskvě a velvyslanec Z. Fierlinger odcestoval do Paříže. Vedení čs. odboje v Londýně tedy nemělo své zástupce v Moskvě. Čs. vojenská skupina v Jarmoliních o těchto složitých okolnostech samozřejmě nevěděla, ale silně pociťovali důsledky těchto událostí.

Slíbená dodávka oblečení a obuvi stále nebyla a transport na západ byl stále odkládán. Koncem prosince byl pplk. Svoboda pozván z Jarmolinců do Moskvy.

Dne 31. prosince 1939 přijíždí L. Svoboda poprvé do Moskvy. Původně předpokládaná několikadenní návštěva se protáhla na pět týdnů. L. Svoboda jednal s Orlovem a s dalším plukovníkem o odsunu čs. vojenské skupiny na Západ. Orlov Svobodovi naznačil, že s Sovětsko-Německým konfliktem lze vážně počítat, i když k němu nedojde bezprostředně, a pro případ až válka vypukne, že by bylo užitečné na Sovětském území ponechat základní kádr pro organizaci čs. jednotky. V současné situaci ale budovat jednotku nelze, a naopak je lepší vzbudit zdání, že v Sovětském svazu nezůstane a nesmí zůstat žádný příslušník skupiny. Odsun by se tak mohl provádět po částech, nikoliv najednou a schopné jádro ponechat až na úplný konec. Během několika dnů dohodli způsob odsunů a přičlenění skupiny soustředěné na Volyni (Kvasilovská skupina). Skupina zatím dostala darem od Sovětských úřadů materiální pomoc: prádlo, vatované kalhoty, blůzy, ušanky, boty, přikrývky a 10 rublů na osobu (L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 41, 43). Dne 5. února 1940 se L. Svoboda vrátil ke skupině do Jarmolinců s vědomím, že pobyt v SSSR bude delší. Vojáci již měli teplé oblečení, ale nálada byla stísněná, rozpory s hvězdáři, kteří nechtěli odjet na západ, přetrvávaly a zřetelně povolila kázeň. Příprava prvního transportu 18 důstojníků (kteří měli řádné cestovní pasy), a zprávy z Anglie o uznání zahraničního Národního výboru v čele s dr. E. Benešem trochu zlepšily náladu ve skupině.

Dne 16. března 1940 odjíždí první transport čs. vojáků přes Oděsu do Francie. Krátce po odjezdu byl L. Svoboda informován, že skupina bude přesunuta do Oranek, kde mají být lepší podmínky pro život i pro výcvik. Už 22. března 1940 opouští celá skupina, 649 mužů, Jarmolince.

Dne 21. března 1940 opouští Český Kvasilov na Volyni tak zvaná "Kvasilovská skupina", která byla dosud odloučená od hlavní skupiny pplk. L. Svobody. Skupina pod velením por. Nekvasila, v počtu 149 lidí, z toho 128 mužů (z toho 127 vojáků), 15 žen a 6 dětí vyrazila vlakem v přesvědčení, že po spojení s hlavní skupinou pplk. Svobody budou pokračovat přes Oděsu do Francie. Ve skupině byl i Polský malíř Wlastimil Hofman z Krakova (L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 60 - 61).

Ve stanici Šepetovka se šťastně, a k překvapení všech, setkali s hlavní skupinou pplk. Svobody, a dále pokračovali společně přes Kyjev, Bachmač, Voroněžm a Rjazaň do zastávky Zimjaniky, odkud pokračovali pěšky (zavazadla, ženy a děti byli transportováni na saních) k vesnici Oranky.

V Orankách (1. 4. 1940 - 18. 6. 1940)

Dne 1. dubna 1940 dorazili k osadě Oranky. Čs. vojenská skupina a civilisté v celkovém počtu 798 osob (132 důstojníků, 25 rotmistrů, 620 mužů, 15 žen a 6 dětí) byli ubytováni v bývalém klášteře, používaném jako tábor NKVD. (Za svobodu Československa: kapitoly z dějin Československé vojenské jednotky v SSSR za druhé světové války, Svazek 1. Naše vojsko 1959, s. 109)

Již 6. dubna bylo skupině oznámeno, že bude do Francie vypraven druhý transport 45 osob, který pod velením škpt. Františka Fanty odjel 8. dubna 1940. V transportu byl i Vladislav Olšina z Kroměříže, kterému v útěku do Polska pomáhala Irena Svobodová. Transport dorazil do Francouzského Agde v květnu 1940.

Záhy začal pplk. Svoboda připravovat třetí transport o předpokládaném rozsahu 160 osob a od 10. dubna reorganizoval skupinu, o velikosti zhruba 753 můžu, na tři roty, dělostřeleckou baterii, letku a technickou rotu. Zahájil se pravidelný výcvik skupiny a pro nováčky se středoškolským vzděláním byla zřízena důstojnická škola. Výcvik trval 3 - 4 hodiny denně a skládal se z teorie a pořadového výcviku.

Ke skupině se dostávaly další špatné zprávy z Evropy. Začátkem dubna Německá vojska zaútočila na Dánsko a Norsko a zaznamenali značný úspěch, Itálie se připravovala na vstup do války a rostlo napětí v oblasti Středozemního moře. Což později vedlo k uzavření cesty do Francie, kterou čs. transporty využívala. Dne 10. května 1940 Německo napadlo Belgii, Holandsko a Lucembursko. Následně Německo vpadlo do Francie, Paříž se vzdala bez boje 14 června a Francie kapitulovala už 22. června 1940. Zprávy byly velmi omezené a nálada ve skupině poklesla. Tak ohromující vítězství Německa nečekali. Ve složité situaci se do popředí znovu dostávaly rozpory v jednotce mezi hvězdáři a těmi, kteří chtějí odjet na západ. Skupina extrémistů a ideoví komunisté odsuzovali čs. odboj v čele s dr. Benešem jako imperialistický. Rozkol se ve Svobodových očích stával nepřekonatelný. Až později a v některých detailech až po válce se L. Svoboda dozvídal širší kontext, ve kterém k rozkolu docházelo a že nešlo pouze o jeho skupinu, ale že k podobným názorovým sporům docházelo na domácí frontě, či ve Francii a Anglii. Za daných okolnosti Svoboda věřil, že jen kázní, pořádkem a slušným chováním dosáhne svých požadavků a snažil se podporovat jednotu v čs. skupině v SSSR s cílem se co nejdříve aktivně zapojit do bojů. (L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 72-75)

Koncem května se pplk. Svoboda dozvěděl, že další odsun do Francie je nemožný a že Sovětské úřady hledají jiné cesty. Pro přípravu dalších transportů odeslal s kpt. Kambulovem (který byl určen jako styčný důstojník mezi velením tábora a NKVD v Moskvě) do Moskvy dva důstojníky.

Jestli v lednu 1940 pplk. L. Svoboda vážně uvažuje o odsunu do Francie, což dokládá i jeho poznámka do deníku, že se učí Francouzsky (L. Svoboda: Deník z doby válečné. Mladá fronta 2008, s. 92, 93). Po pádu Francie (25. června 1940) více přemýšlí o budování jednotky v SSSR. (L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 80, 88, 100).

Dne 17. června byla skupina informována, že druhý den budou přesunuti do jiného tábora. Kam, to jim nesdělili. Dne 18 června, je na cestě do nového tábora ve stanici Bogoljubovo čekal podplukovník NKVD Michajlov (se kterým se již Svoboda potkal v Kamenci Podolském) s rozkazem k okamžitému odeslání třetího transportu v počtu 61 příslušníků (včetně osmi žen i s dětmi) na Střední východ přes Oděsu. Sovětský svaz tedy nadále vycházel vstříc jejich požadavkům na odsun na západ.

V Suzdalu (20. 6. 1940 - 12. 11. 1941)

V Suzdale byla skupina v počtu zhruba 692 osob ubytována v největším ze zdejších klášterů. V době příchodu byl klášter prázdný a k dispozici měli jídelnu s kuchyní, umývárnu, dílny a sklady. Následovalo další zařizování a zabydlování tábora.

Čtvrtý den po příjezdu do Suzdalu za Svobodou přišla deputace hvězdářů (která v tu dobu čítala  podle L. Svobody zhruba 67 osob) a požadovali oddělení od hlavní skupiny, zásobování chtěli mít společné, ale chtěli podléhat přímo sovětským úřadům. Pplk. Svoboda rozdělení skupiny odmítl, ale v odchodu jim nebránil. Následně nechal udělat písemnou anketu u čs. vojáků. Otázky zněly: Co chtějí dělat za hranicemi a jaký je jejich postoj k československé zahraniční akci. Zhruba pět šestin vojáků odpovědělo, "že si přejí bojovat proti Hitlerovu Německu, a to podle možností v prostoru Balkánu nebo SSSR v případě, že tyto prostory budou spadat do válečné sféry. Na druhou otázku uvedli, že bez výhrad stojí za prezidentem dr. Benešem a jeho vládou." (L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 97). K oddělení od hlavní skupiny nenašli hvězdáři podporu ani u důstojníků NKVD, kteří dohlíželi na tábor. (L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 97, 101).

Koncem června důstojníci NKVD (Kuzněcov a potom i Orlov) Svobodovi potvrdili, že celá skupina nejdéle do dvou měsíců odjede za hranice a že nikomu nebude povoleno zůstat v SSSR.

Zadákem července 1940 byl pplk. Svoboda pozván k dalšímu jednání do Moskvy (bez upřesnění obsahu jednání). Po dobu jeho nepřítomnosti jej zastupoval npor. Bedřich.

Tajné poslání.

V Moskvě se pplk. L. Svoboda dozvěděl, že Francouzské vyslanectví postupně ztrácí zájem na československých vojácích a zdráhá se poskytovat finanční prostředky k přepravě čs. vojáků do Turecka, až financování zastavilo zcela. Západní fronta se zhroutila a další transport do Francie nepřipadal v úvahu. Nebylo také jasné, jaké je postavení čs. vojáků v Istanbulu a kam budou dále transportováni. 

Od Orlova se dozvěděl, že Moskva nemá bezpečný přímý kontakt s čs. zahraničními představiteli v Londýně a že mají zájem na navázání zpravodajské spolupráce s čs. odbojem vedeným Dr. E. Benešem. Požádal pplk. L. Svobodu o pomoc při navázání bezpečného kontaktu s Londýnskými představiteli přes čs. zmocněnce v Tureckém Istanbulu. Navázat kontakt s čs. zahraničními představiteli přímo na Západě či na Balkánu považovali Sověti za příliš riskantní. Svoboda souhlasil, a tak 9. července odjel spolu se čtvrtým transportem (v počtu 75 osob) přes Oděsu do Istanbulu. (L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 101-102). Tato jeho činnost byla v souladu se zájmem prezidenta Beneše i londýnského Ministerstva národní obrany.

Do Istanbulu připluli 14. července 1940 a pplk. L. Svoboda se zde setkal s konzulárním úředníkem Kysilkou a bývalým zástupcem čs. velvyslance v Turecku dr Hanákem, a také s anglickým vojenským přidělencem (přes kterého zaslal telegram dr. E. Benešovi a gen. S. Ingrovi). Dozvěděl se, že členové třetího transportu jsou stále zde, a že jádro čs. zahraniční armády se z Francie stáhlo do Anglie. Dozvěděl se také, že Anglie přijímá přednostně letce a lékaře (už 16. července z Istanbulu odjíždí transport 34 letců spolu se třemi lékaři a lékařkou s dítětem do Anglie). Životní podmínky byly bídné - vojáci žily ve špinavých hotýlcích plných štěnic při chatrné stravě a bez financí. Anglická ambasáda odmítla financovat transporty všech čs. vojáků ze SSSR bez pokynů z Londýna. Situaci v Istanbulu vyhodnotil L. Svoboda jako nejistou, a po dohodě s čs. konzulárním úředníkem Kysilkou, 20. července požádal sovětského konzula v Turecku Veršanského o dočasné zastavení odsunu vojáků (kromě letců), než se poměry vyjasní. (L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 106-107; L. Svoboda: Deník z doby válečné. Mladá fronta 2008, s. 126-127).

V Istanbulu se L. Svoboda setkal také s pplk. Hiekem, používající krycí jméno Stoj, který předtím z pověření dr. E. Beneše působil v Jugoslávii jako vojenský zmocněnec a organizoval přechody československých občanů, zpravodajskou činnost a sabotážní akce proti Němcům. Už v Bělehradě se Hieke pokusil navázat kontakt se sovětskými diplomaty, ale neúspěšně. Oba se shodli na nutnosti navázat zpravodajskou spolupráci se Sovětským svazem a Svoboda se Hiekemu svěřil, že je v přímém kontaktu se Sovětským konzulátem v Istanbulu. Hieke Svobodu okamžitě požádal, aby mu sjednal schůzku. Do jednání se od 15. října zapojil i plk. Heliodor Píka, který přijel do Istanbulu spolu s plk. Kumpoštem a dalšími dvěma důstojníky. Plk. H. Píka byl již za svého působení v Bukurešti ve styku s tamním zpravodajským důstojníkem SSSR a tak jeho zapojení do spolupráce v Istanbulu proběhlo hladce. (L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 108-109; L. Svoboda: Deník z doby válečné. Mladá fronta 2008).

Čs. skupina v Istanbulu věděla, že zuří bitva o Anglii (od 10. července do 31. října 1940), zprávy o bojích a o úspěšném zapojení čs. letců doslova hltali a byli velmi hrdí. Perspektiva čs. skupiny v SSSR byla dále nejasná a stále bylo ve hře, že bude celá odsunuta přes Turecko na Střední východ. Dokládá to i to, že L. Svoboda se začal učit anglicky (L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 110).

Dne 1. října dostal L. Svoboda depeši od gen. Mezla, šéfa čs. vojenské mise na Středním východě, s pokynem uspíšit transporty ze SSSR (Britské vyslanectví v Moskvě mělo vydat víza a poskytnout finance na transporty) a dne 5. října dostal depeši gen. S. Ingra s rozkazem, aby zůstal v Istanbulu a odesílal všechny dle jeho rozkazu.

Dne 25. října 1940 byla mezi britskou a československou vládou v exilu podepsána dohoda o právním a organizačním statutu československých ozbrojených sil ve Velké Británii. Čs. letci byli začleněni do Britského královského letectva a příslušníci pozemního vojska utvořili samostatnou československou smíšenou brigádu, která podléhala přímo čs. ministerstvu národní obrany. Součástí čs. jednotek ve Velké Británii byl i čs. pěší prapor 11 - Východní, který se od října 1940 formoval pod velením plk. Karla Klapálka v Palestině.

Pplk. L. Svoboda vynakládal značné úsilí v péči o čs. skupinu v Istanbulu. 

Z londýnského pohledu se zřejmě věci zdály jednodušší, než ve skutečnosti byly. Půl druhého měsíce trvalo, než mohla být z Istanbulu vypravena první část našich vojáků. Dalších osmnáct dnů uběhlo, než se dostalo na ostatní. Zůstal problém, co s rodinami. V Istanbulu čekalo ještě třináct žen s pěti dětmi. Nemohli jsme je ponechat osudu. Angličané je chtěli odvézt někam na ostrov Kypr, ženy si však pochopitelně přály odjet do Palestiny za svými muži. Byli tu i starší manželé Hofmanovi. (...) Nakonec se s velkou námahou podařilo dosáhnout toho, aby mohli všichni odjet společně tam, kam chtěli, do Palestiny.

Když jsem tento zbytek skupiny vyprovodil 11. listopadu k vlaku, ubylo mi mnoho starostí. Nezbavil jsem se však pochybností, zda Palestina je zemí zaslíbenou i pro náš odboj. Plnil jsem poslušně rozkazy svých nadřízených a požádal sovětského konzula, aby se obnovilo postupné odesílání našich vojáků ze sovětského území dem do Turecka. Dozvěděl jsem se však k svému zklamání, že Angličané k tomu nedali ani víza, ani peníze. To mě jen utvrdilo v přesvědčení, že transporty na Střední východ k Angličanům nejsou nejlepším řešením, že ani nejsou žádané.

Zpravodajská spolupráce, kterou jsem Sovětům v Istanbulu zprostředkoval a která se Stojovou [Hiekeho] zásluhou čile rozběhla, mě utvrzovala v přesvědčení o reálnosti těsné vojenské součinnosti se Sověty.
(L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 113)

Vznik Československé tajné mise v SSSR.


V Orankách (14. 11. 1941 - 22. 1. 1942).


Ludvík Svoboda byl přesvědčen, že Sovětský svaz, nehledě na uzavřenou smlouvu s Německem, vstoupí s ním do války a že pak tato fronta bude rozhodující pro vývoj války. Vzhledem k tomu, jak se vyvíjela válka Německa se západními státy, zaujal stanovisko, že by Československo mělo mít vojenskou jednotku v Sovětském svazu, kde také byly značné rezervy pro doplňování počtů dobrovolníků. Proto uvítal jednání se Sovětskými představiteli o této možnosti, předložil jim svou koncepci budoucí vojenské spolupráce. V této souvislosti mu sovětská strana umožnila seznámit se se sovětskými vojenskými předpisy a organizačními zvláštnostmi sovětské armády. 

V červenci 1940 v dohodě se sovětskými orgány odjel do Istanbulu, kde bylo sídlo československého konzulátu, aby přispěl k navázání kontaktů mezi zástupci sovětských a československých zpravodajských služeb. Tato jeho činnost byla v souladu se zájmem prezidenta Beneše i londýnského ministerstva národní obrany a byla jimi vítána. V té době již probíhala diplomatická jednání mezi československou exilovou vládou v Londýně a sovětským velvyslanectvím ve Velké Británii, o uzavření spojenecké smlouvy mezi Československem a Sovětským svazem a dohody o vojenské spolupráci a možnosti ustanovení samostatné československé vojenské jednotky na území SSSR.

V důsledku jednání mezi představiteli československé a sovětské vlády již 26. dubna 1941 (ještě před napadením SSSR Německem) začala v Moskvě pracovat vojenská mise vedená plk. Heliodorem Píkou, která vzhledem k sovětsko-německé smlouvě zatím byla tajná. Dne 21. června Německo napadlo Sovětský svaz a 18. července 1941 byla v Londýně podepsána Československo - Sovětská dohoda o obnovení diplomatických styků a vytvoření československých vojenských jednotek na území SSSR.

Již během přípravy této dohody nebyla ze Sovětského Svazu do Palestiny odsunuta poslední skupina čs. důstojníků a poddůstojníků, která byla určena, aby se stala základním organizačním a velitelským kádrem budoucí vojenské jednotky, známá jako "Oranská skupina". Bylo to 23 důstojníků, 66 poddůstojníků a rotmistrů a 3 lékaři, celkem jich bylo 92. Již před napadením Sovětského svazu s vědomím a za asistence sovětské strany byli uvolněni z internace a začali se připravovat pro svůj úkol.