Generálporučík v. v. MUDr. František Engel
V Buzuluku se sešli chlapci a děvčata předvojenského věku, padesátníci a ženy, zdraví i méně zdatní, siláci i slabí, komunisté i antikomunisté, vysokoškoláci i lidé s obecnou, Češi, Slováci, Ukrajinci, Židé, Volyňští Češi, kteří starou vlast znali jen z vyprávění.
Ti lidé chtěli bojovat proti Hitlerovi jakkoliv a s kýmkoliv.
Podplukovník Svoboda - přes obrovskou různorodost vojáků - trval na velmi důkladném výcviku. Cvičilo se vše, co v té válečné době, která kladla na vojáky velké nároky, bylo potřeba. Dlouhé denní a noční pochody za každého počasí a s plným zatížením byly na denním pořádku.
Když únava byla už nesnesitelná, postavil se velitel do čela, aby vojáky povzbudil svým osobním příkladem. Proto se snažili s ním udržet krok, nechtěli se nechat "starým pánem" zahanbit. Na něm nikdy nebyla únava znát, tak ji uměl ignorovat.
Byl nesmírně starostlivý velitel. Výtečně znal psychologii vojáka, věděl co mu může - kromě té těžké vojenské služby - život ztěžovat a ztrpčovat. Podle toho jednal. Tato jeho vlastnost byla neocenitelná.
Bylo tomu tak i na frontě. Válka je ke každému vojákovi neúprosná: Nedává mu čas na spánek, na odpočinek, žene ho cestami necestami, voják musí i tam, kde neprojde stroj, neprojde kůň, břemena musí naložit na vlastní záda. Sužuje ho hlad, zima, špína...
Náš velitel to všechno prodělával se svými vojáky. Nehřál se v teple, nevysvětloval plamennými slovy od zeleného stolu, že vydržet se dá všechno. Ostatní ho pak následovali, vydávali ze sebe skutečně vše.
Velel tenkrát na začátku jen malinké jednotce, takže si dnes snad nikdo nedokáže představit, jaké s ní byly obrovské starosti. Byl si plně vědom toho, že zatím existuje jen jeden jediný prapor, prostě jedináček. A jako s jedináčkem se s ním paplal.
Málokdo jiný by to byl dokázal.
(str. 59, 60)