Plukovník v záloze František Němec

Teprve ráno se dostávám na stanoviště velitele a hlásím starému pánovi všechno, co se Sokolově od včerejšího odpoledne odehrálo. Je možné, že od začátku útoku na naše postavení neuplynulo ještě dvacet hodin? Zdá se mi, že jsme bojovali týden

To víš, Frantíku, říká plukovník Svoboda, bylo to prvně a bylo to těžké. S tím jsme museli počítat, že nějaké ztráty budou. Ale tady se musíme stůj co stůj aspoň tři dny udržet. Potom nás vystřídají Sověti.

Má stažené rty, je unavený, ale klidný.

Rozčileného jsem ho neviděl nikdy. Pro mladé vojáky a později důstojníky byl víc než jen velitelem. Viděli v něm svého představitele a také svého přísného, spravedlivého a pečlivého otce.

Jeho velitelská rozhodnutí bývala někdy tvrdá, neváhal zbavit funkce důstojníka, který nebyl schopen ji vykonávat, ale přitom nikdy nenarušil jeho lidskou důstojnost. Chyby a nedostatky vytýkal tak, že jsme to chápali jako snahu poradit,pomoci. Byl vždycky přívětivý, ale nekompromisní.

Dávno před Buzulukem se mezi mnou a Vladimírem Blažkem vytvořilo úzké přátelství. V té době, kdy jsme nevěděli, do kterých světových stran nás vítr rozfouká, dávali jsme si na památku drobné dárečky. Láďa mi dal papírovou dvacetizlotku, na kterou namaloval Jana Žižku s kalichem. Povedlo se mu to dokonale, člověk by věřil, že ta bankovka byla s tím Žižkou tištěná. Láďa výborně maloval.

Táhli jsme to spolu až k Bílé Cerkvi v boji, v zábavách i v klukovinách. Když jsme se prvně dostali do průšvihu, říkám Láďovi: "No co, jdi za strýčkem, přece v tom synovce starý pán nenechá."

Láďa nešel. Řekl: "On je voják, já jsem voják, na strejčkování on vůbec není."

Nikdy nepovažoval úlevy, nehřešil na to, že velitel je jeho příbuzný. Plnil poctivě své povinnosti jako každý jiný příslušník. U Bílé Cerkve byl velitelem čety kulometné roty. Padl v boji, když zdržoval postup nepřátelské pěchoty.

Tu bankovku od Ládi jsem po letech dal paní Svobodové, aby ji předala své tetě, mamince mého kamaráda Vladimíra Blažka. (135)