Plukovník Josef Rada
Byla zima třiačtyřicátého roku a já chodil netrpělivě po moskevských ulicích. Připadal jsem si tak trochu bezprizorně. V Londýně vyhověli mé žádosti a uvolnili mě konečně pro transport k naší jednotce na Východ, ale příslušníkem brigády jsem ještě nebyl.
Velitel brigády byl také právě v Moskvě. Po bitvě u Kijeva ho pozvali do Kremlu. Jaké bude to druhé setkání? Prvně jsem ho poznal ještě v polském legionu, ale to už je dávno. Teď velí brigádě, dostává se mu poct na nejvyšších sovětských místech, mluví se o něm.
Konečně ta chvíle přišla. Maršál Koněv přidělil veliteli naší brigády pro cestu z Moskvy zpět k jednotkám osobní vagón. V době války, kdy je o každý vagón nouze, to zní jako pohádka. Vracel se s námi Šmoldas, Tesařík, Rytíř, Ptáčková a jiní. Už ostřílení bojovníci.
A tu se otevřou dveře našeho kupé. Vejde velitel brigády a usedne. Chvíli se dívá z okna na krajinu a pak začne mluvit. Oživoval si naše první setkání z Polska. Ptal se na soukromé věci, na rodinu. Bylo to takové milé pohlazení. Celou tu dlouhou cestu procházel postupně všechna kupé a s každým si popovídal.
Stále jsem se cítil nováčkem brigády, i když jsem dělal pomocníka náčelníka operačního oddělení. Bylo to po bojích u Bílé Cerkve, kdy si velitel svolal velitele útvarů a další důstojníky. Vstoupím do malé místnosti, venku už je tma, tady plápolá koptilka, a čekáme. Velitelé útvaru jsou stahováni z úseků, někdo to má blíž, někdo dál.
"Kde je Toník?" ptá se velitel brigády. Uvažuji, který. Až po chvíli mi dojde, že jde o Sochora.
"Ještě tu není?" Zazní po chvíli druhá otázka.
Někdo z důstojníků vysvětluje, že se Sochor dostal do špatné situace. Najednou se objeví postava, z níž teče voda, sotva se drží únavou na nohou. Bohoušku, Oto, Toníku... Zní mně napoprvé divně v uších, jak důvěrně oslovuje velitel brigády své nejbližší spolubojovníky. (179, 180)
Ani první generálská hvězda na tom nic nezměnila. Pozval mě, tuším v prostoru Žaškova, na průzkum. Byl to takový povšechný průzkum obranného postavení, ale já z toho měl přesto trochu vítr. Vždyť jdu sám s velitelem. S generálem.
Začali jsme mluvit o některých lidech. Nevyzvídal, zřejmě si ověřoval své vlastní názory. Byla to taková důvěrná atmosféra.
"Podívej, náš protitankový oddíl se dostal do těžké situace, byl skoro obklíčen, ale dostal se z toho. No vidíš, jsou tam většinou velitelé, kteří nemají maturitu, ale jak dokázali v kritické chvíli myslet, poradit si a bojovat! A přesto v Londýně nechtějí ani slyšet o tom, abych povyšoval do důstojnických hodností nejschopnější velitele jen proto, že nemají maturitu."
Vrátil jsem se v duchu na okamžik do Anglie. Tam bylo důstojníků přebytek. Takový paradox. U dělostřeleckého oddílu byla baterie, kde se všechny obsluhy skládaly z důstojníků. Já sám tam byl dělovodem. A tady je důstojníků nedostatek. Jste symbolická armáda, říkávali nám lidé od Ingra, zaválčíte si až doma. Pak nám dokonce přečetli rozkaz, že kdo ještě jednou zažádá o přeložení na východ, bude kázeňsky potrestán.
"Mne nezajímá vysvědčení" pokračuje generál, "rozhodující je, jak si lidé vedou v boji. Když chci někoho vyznamenat, nebudu se už dovolovat v Londýně, Ingr to nechápe."
Já Ingra poznal v Anglii. Když přišel začátkem třiačtyřicátého roku jako ministr národní obrany na inspekci k našim jednotkám, vůbec se už nenastupovalo. Prohlížel si vojáky v doprovodu velitele zdálky. Nástupu se bál. Lidi by zase protestovali, žádali o nasazení do boje a o odeslání na východ. Politické cíle však byli jiné. (180, 181)
S kvalifikací velitele čety jsem se stal velitelem dělostřeleckého pluku. Tak už to ve válce chodí. Obstojím? Cítil jsem obrovskou odpovědnost za plnění úkolu i za lidi. Měl jsem někdy pocit, že jsem až agresivní typ velitele. Jak to vlastně ten Svoboda dělá? Nikdy jsem tuto otázku nevyslovil nahlas, ale jsem přesvědčen, že si ji kladlo mnoho velitelů. Neslyšel jsem ho ještě zakřičet. Když je situace nejtěžší, zvolní a ztiší hlas. Okolí se uklidní. A jak rozumí lidem! Lidsky promluví s pologramotným vojákem, jinak, ale stejně lidsky se vzdělaným člověkem. Když vydává rozkazy, připadá mi, jako by vyslovoval přání. A já to automaticky beru jako rozkaz. Udělám chybu, třeba z neznalosti věci.
"Poslyš Rado, bylo to tak nutné?" V tu ránu bych byl raději zavřený.
Neuznával dvě slova: Nemožné, nejde to. Když jednou vydal bojový rozkaz, trval na důsledném splnění. Rozhodoval totiž vždycky se znalostí věci. Když se situace nevyvíjela tak, jak rozhodl, ihned tam poslal své lidi, kteří byli fundovaní. Do nejsložitějších situací se šel podívat sám.
Potkal jsem ho pod krvavou kótou 534 na Dukle. U každého padlého, kterého viděl cestou z pozorovatelny, se zastavil. Sklonil hlavu a rozloučil se. ( 181, 182)