Pád Polska a ústup do Sovětského svazu

Po přechodu hranic do Polska, za pomoci ostravské odbojové skupiny a železničářů, se přihlásil 11. června 1939 v Krakově na československém konzulátu u vicekonzula dr. Henzla jako dobrovolník do odboje. V evidenci konzulátu byl třistadesátým dobrovolníkem. Krakov byl pro většinu přestupní stanicí na cestě do Francie, nebo do Anglie. Svoboda se ale rozhodl zůstat v Polsku a kontaktoval vojenského atašé plk. gšt. Kumpošta a gen. L. Prchalu (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 246).

Už 30. dubna byla v Krakově založena čs. vojenská skupina. Konzul Znojemský dal souhlas k tomu, aby byli na konzulát svoláni emigranti, kteří chtějí vstoupit do vojenské skupiny. Na počátku bylo šest vojáků a jako nejstarší se ujal velení npor. J. Král. Založení skupiny způsobilo konzulátu mnohé obtíže.

Když ke skupině dorazil L. Svoboda, byla v ní necelá stovka vojáků, a mezi nimi několik studentů z Hranické akademie, kteří se ke Svobodovi hned hlásili. Vojáci ho žádali, aby se jako služebně nejstarší důstojník chopil velení nad skupinou. Souhlasil, ale nejdříve se vydal do Varšavy za vojenským atašé plk. gšt. Kumpoštem. Dne 18. června dorazili s škpt. Klvaňou do Varšavy a téhož dne plk. Kumpošt oficiálně pověřil L. Svobodu, aby prozatím převzal velení v Krakově.

Po návratu z Varšavy Svoboda dne 19. června 1939 převzal velení skupiny a zavedl vojenskou organizaci a řád, který se nadále ve skupině zásadně dodržoval. Jako jednotící myšlenku L. Svoboda zvolil boj za osvobození Československé republiky, a aby se nemohl opakovat Mnichov. Byl to zárodek budoucí vojenské jednotky, ve které L. Svoboda spatřoval cestu, jak bojem na frontě dosáhnout pro Československo práva podílet se na poválečném uspořádání poměrů na straně spojenců. Bojem, do kterého se měli spojit všichni Češi a Slováci bez ohledu na různost politických představ. Tyto Svobodovy úvahy se v průběhu dalšího vývoje potvrdily jako správné a hlavně nosné - vojáci je přijali a sjednocovali se pod těmito idejemi (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 302, 339).

Dne 21. června skupinu zorganizoval na jeden pěší prapor, dělostřelecký oddíl a leteckou peruť. Přebývající důstojníky od letců a ostatní vojáky přidělil k pěchotě a k dělostřelcům. Oficiální název vojska v Polsku, který sami v dokumentech používali, zněl: Východní skupina československé armády. (L. Svoboda: Deník z doby válečné. Mladá fronta 2008, s. 26-27).

Situace v Polsku byla pro emigranty složitá. Konzulát neměl pro vojenskou skupinu finanční prostředky, byly potíže s ubytováním, stravou i oblečením. Uniformu mělo jen několik vojáků, kteří utekli ze Slovenské armády. Nebylo jasné, za jakých podmínek a zda vůbec budou polské úřady ochotné organizaci vojenské jednotky povolit. Anglická i francouzská vláda sice protestovaly proti okupaci Československa, avšak jenom z hlediska toho, že šlo o porušení Mnichovské dohody a nadále uznávaly Mnichov v plném rozsahu.

V této počáteční době zahraničního odboje, panovaly ještě rozpory uvnitř československé emigrace. Bylo zapotřebí sjednotit a formulovat politické cíle zahraničního odboje, ustanovit jednotné vedení, jež by sjednotilo různé politické proudy. Některé osobnosti se nechtěly podřídit jednotnému vedení organizovanému Dr. Edvardem Benešem v Londýně. V Polsku to byl armádní generál Lev Prchala. Ludvík Svoboda jednoznačně zastával názor, že svár politických proudů a názorových koncepcí musí v dané chvíli ustoupit do pozadí, že jedinou vedoucí osobností československého odboje, domácího i zahraničního, musí být Dr. Edvard Beneš, který měl, podle něho, největší politické zkušenosti a mezinárodní autoritu. Sám Ludvík Svoboda využíval svou autoritu uvnitř vojenské skupiny, aby tuto zásadu prosadil. Kromě toho vynakládal maximální úsilí na to, aby působil na generála Prchalu, legionáře, se kterým se znal z Užhorodu, aby tento vysoký vojenský hodnostář nebyl pro zahraniční odboj ztracen a uznal Dr. E. Beneše jako představitele a hlavu celého čs. odboje v zahraničí. Generál Prchala měl velmi blízko k polským beckovským, nacionalistickým kruhům. 

Až do napadení Polska německou armádou 1. září 1939 byla vojenská skupina v Krakově průchozí stanicí pro důstojníky a vojáky, pro dobrovolníky, kteří se hlásili do vojenského odboje. Byli odesílání do Francie, kde se předpokládalo, že se vytvoří československá armáda, která bude bojovat v případě napadení Francie. Zejména o letce měla Francie zájem. Ostatní vojáci vstupovali do Cizinecké legie. Čs. vojenskou skupinou v Krakově do srpna 1939 prošli na 3 000 osob a v transportech do Francie bylo vypraveno 1 212 osob v 6 transportech (22. 5.; 16. 6.; 25. 7; 28. 7; 16. 8.; 21. 8), z toho 477 letců. (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 269-277, 304; M. Šáda: Za svobodu Československa: kapitoly z dějin Československé vojenské jednotky v SSSR za druhé světové války, Svazek 1. Naše vojsko 1959, s. 108) .

Do Krakova přicházeli další vojáci, mezi nimi i Svobodův synovec, letec por. František Doležal, pozdější příslušník 311. bombardovací perutě v Anglii. Krakov byl i cílem různých delegací čs. politické emigrace. Svoboda se v Polsku osobně poznal s několika významnými osobnostmi československé emigrace. Setkávali se u Vlastimila Hofmana, polského malíře, který velmi aktivně pomáhal českým a slovenským emigrantům. V Polsku se setkal s Rudolfem Bechyněm (pozdějším předsedou Státní rady československé v Londýně), s msgre Janem Šrámkem (pozdějším premiérem), Františkem Uhlířem (poslancem a pozdějším členem exilové Státní rady Československé.), Jánem Bečkem (sociálně demokratickým poslancem a pozdějším ministrem), Františkem Hálou (politik a pozdější místopředseda Československé státní rady), gen. MUDr. Františkem Langerem (spisovatelem), Vojtěchem Benešem (bratrem prezidenta Beneše), Antonínem Zmrhalem (bývalým senátorem Národního shromáždění ČSR), škpt. Josefem Novákem (pilotem a akrobatem), gen. Sergejem Ingrem (pozdějším ministrem obrany). 

U Hofmanů se sice s politiky stýkal, ale do řemesla se politikům plést nechtěl. Odešel, aby pomáhal organizovat vojenský odboj. O politické vyznění tohoto odboje zájem měl a nebylo mu jedno, komu jako voják slouží - v tom smyslu byla jeho činnost jako vojáka i činností politickou. (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 262)

Až do vypuknutí války měl L. Svoboda přímé kurýrní spojení se svou ženou Irenou Svobodovu a představiteli Obrany národa v Kroměříži. Mohl tak informovat domácí odboj o situaci v Krakově a koho je v zahraničí potřeba.

Koncem června 1939 byl vojenské skupině přidělen tábor v Malých Bronowicích u Krakova a 6. července se do tábora stěhovala první skupina čs. dobrovolníků. Materiální situace byla ale nadále zoufalá. Finanční a hmotné zajištění skupiny nesly z části židovské pomocné organizace, Polská socialistická strana, krakovský konzulát a česká komunita v čele s akademickým malířem W. Hoffmanem. (Za svobodu Československa: kapitoly z dějin Československé vojenské jednotky v SSSR za druhé světové války, Svazek 1. Naše vojsko 1959, s. 108)

Dne 9. července navštívil vojenskou skupinu gen. Sergej Ingr a velmi dobře zapůsobil na vojáky. L. Svobodovi předal instrukce k dalším transportům. Většina vojáků měla být odesílána do Francie, kde mělo být těžiště čs. zahraniční armády. V Polsku měla zůstat jen menší část. Dne 16. července navštívil vojenskou skupinu tehdejší československý velvyslanec v Polsku Juraj Slávik s delegací. Dne 12. srpna dostal L. Svoboda zprávu o rozhodnutí generálního štábu polské armády ponechat v Polsku 1 200 důstojníků, poddůstojníků a vojínů jako základ čs. vojenské jednotky v Polsku. Po posledním transportu do Francie (16. srpna 1939) zůstalo ve vojenské skupině 462 vojáků (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 305).

Dne 23. srpna se z rozhlasu vojáci dozvěděli o podepsání paktu o vzájemném neútočení mezi Sovětským svazem a Německem (Pakt Ribbentrop-Molotov). Nejen Svoboda, ale i všichni vojáci byli překvapeni, zmateni a zklamáni. Svoboda po delších úvahách a poradě se senátorem A. Zmrhalem došel k přesvědčení, že jde o "vysokou politickou hru" s cílem zatáhnout Německo do války, a nadále věřil Rusku, že svou politiku vůči Československu nezmění. S tímto názorem vystoupil před vojenskou skupinou, která si žádala vysvětlení (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 305-307, 321).

Situace se dále zostřovala a 28. srpna vyhlásil L. Svoboda v táboře stav pohotovosti. Předpokládal, že po vypuknutí války bude jednotka směřována na východ Polska, aby mohla být organizována a vyzbrojena. Už večer přišel rozkaz k přesunu do výcvikového tábora v Lešné u Baranowičů (Dnešní Lesino / Лесіна v Bělorusku), vzdušnou čarou asi 230 Km na severovýchod od Krakova.

Už 30. srpna v 19 hodin odjíždí většina vojenské skupiny do nového tábora. V Krakově zůstává jen nezbytný počet vojáků pro příjem posledních dobrovolníků, které okamžitě odesílali k vojenské skupině do Lešné. Tato skupina po napadení Polska čítala asi 198 mužů. (Za svobodu Československa: kapitoly z dějin Československé vojenské jednotky v SSSR za druhé světové války, Svazek 1. Naše vojsko 1959, s. 109)

Dne 1. září 1939 časně ráno Německo a Slovenský stát přepadli Polsko. Teprve tři dny po napadení, 3. září 1939, polský prezident podepsal dekret povolující ustanovení čs. vojenské jednotky, které určil název "Český a Slovenský legion v Polsku", název respektující tehdejší rozdělení Československa. V jednotce bylo tou dobou asi 1 000 osob a byla to první dobrovolnická vojenská jednotka, která v čs. odboji vznikla (počátky čs. vojska ve Francii se datují až od 12. září 1939 a vlastní vojenská jednotka vznikl v Agde ve dnech 28. a 29. září 1939). Dle dekretu se počítalo s tím, že do legionu by se zařadili volyňští Češi. Rychlá porážka Polska to ale neumožnila.

Legion se stal shodou okolností jakousi průpravou pro mnohé příslušníky všech našich budoucích zahraničních vojenských jednotek. Českoslovenští letci, kteří v létě 1940 zasáhli do bojů ve Francii, stejně jako stíhači, kteří se na podzim roku 1940 proslavili v bitvě o Velkou Británii, našli většinou po překročení hranic svůj první azyl ve vojenské jednotce v Polsku. I mnozí příslušníci československého pozemního vojska ve Velké Británii šli přes Polsko. Větší část zbytku čs. legionu doputoval přes Sovětský svaz v letech 1940-1941 na Střední východ k čs. praporu, jemuž velel plukovník Karel Klapálek. Z legionu pocházelo konečně i velitelské jádro 1. čs. praporu v SSSR.

(L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 287)

• V Polsku mezi dobrovolníky. Jeden ze šesti transportů letců před odjezdem do Francie. Celkem bylo odesláno 1200 letců).

Teprve poté, když generál Prchala, po napadení Polska Německém formálně uznal Dr. E. Beneše, byl jmenován velitelem ustanoveného Legionu v Polsku (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 326-327). Jeho působení bylo však jen několikadenní. Objevil se u "Legionu" v místě jeho soustředění na severovýchodě tehdejšího Polska v Lešné 1. září, 7. září a 11. září. Dne 17. září odjel, aniž by zanechal jakékoliv instrukce, se svou manželkou a synem k rumunským hranicím.

Ludvík Svoboda přesto, že měl své výhrady k prezidentu Benešovi, pokud šlo o Mnichov, vysoce ho oceňoval. Po celou dobu svého působení vedl jednotku k tomu, aby Edvarda Beneše respektovala jako hlavu odboje a státu v exilu a tím jako vrchního velitele. (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 276)

K 7. září čítala jednotka v Lešné 652 vojáků (zhruba 198 mužů bylo na cestě z Bronowic u Krakova za hlavní skupinou, kterou ale nedostihli), tvořila základ brigády a dále pokračovala ve výcviku. Chystali se zřídit důstojnickou a poddůstojnickou školu. Brigáda se měla skládat ze dvou praporů pěchoty, dělostřeleckého oddílu a letecké eskadry. Dne 10. září dostala jednotka první (a bohužel i poslední) výzbroj: 12 lehkých kulometů, 4 těžké, 5 400 nábojů, 500 plynových masek, 10 telefonických přístrojů a 200 polních lopatek. Vývoj měl tak rychlý spád, že z plánů budovat brigádu sešlo. (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 342; L. Svoboda: Deník z doby válečné. Mladá fronta 2008, s. 52).

Německé jednotky dále postupovaly do vnitrozemí. Dne 11. září dostala jednotka rozkaz k přesunu na Volyň do Rovna. Situace se ale rychle měnila a tak vlak pokračoval na Lvov a po dohodě s polským důstojník, kteří vlak doprovázeli, dále na východ směr Tarnopol. Mezi 13. a 14. zářím projížděli okolo Zborova, místa slavných bojů čs. legií v Rusku. Do Tarnopole však nedojeli, trať v Tarnopolu byla bombardována a zatarasena. Vlak musel couvat zpět do stanice Hluboczek-Wielki, kam dorazili 13. září odpoledne. Z rozhlas se dozvídali o postupující německé armádě a hrozilo zajetí jednotky. Dne 14. září se L. Svoboda rozhodl ustoupit se skupinou přes 45km vzdálený Zbaracz-Podvoloczisk do SSSR. V tu dobu se velvyslanec Slávik zdržoval ve městě Zaleszczyki a tak ho Svoboda informoval kurýrem o svém záměru přejít s jednotkou do SSSR a požádal ho, aby o přechodu vyrozuměl sovětské vyslanectví. Velvyslanec dr. Slávik s přechodem jednotky do SSSR souhlasil a informoval sovětského vyslance a vojenského přidělence plk. Rybalka. Přechod do Rumunska Svoboda vyhodnotil jako rizikový z důvodu vzdálenosti hranic a horší pozice slabého Rumunska vůči nacistickému Německu (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 378; L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 11). Jednotka vyčkávala v okolí stanice Hluboczek na další pokyny. Zde ji také stihlo první bombardování a první ztráty. Dne 15. září L. Svoboda odeslal skupinu dvaceti sedmi vojáků se třemi kulomety pod velením por. Styka k protiletecké obraně Tarnopolu. (L. Svoboda: Deník z doby válečné. Mladá fronta 2008, s. 54). Skupinu tvořili poručíci Pavol Styk (velitel) a Josef Dvořák, ppor. Ladislav Švíř (velitelé družstev) a mužstvo: voj. Ladislav Baňa, svob. Vojtěch Černý, voj. Jaroslav Fišnar, voj. K. Fišer, voj. Josef Churavý, svob. Ladislav Ječmínek, voj. Jan Kasík, svob. Karel Kománek, čet. Václav Kořínek, des. Jaroslav Křivský, des. Oldřich Kvapil, des. František Němec, čet. Adolf Očenášek, svob. Cyril Orság, voj. Oldřich Páleník, voj. Bohumil Polanský, voj. Bohdan Pšenica, čet. Miroslav Slavík, voj. Štejnár, des. Richard Tesařík, voj. Rudolf Vávra, des. asp. Josef Vyhnánek a dva další. Vojáci zde působili od 13. do 17. září, sestřelili jedno německé bombardovací letadlo, a jedno poškodili. (Za svobodu Československa: kapitoly z dějin Československé vojenské jednotky v SSSR za druhé světové války, Svazek 1. Naše vojsko 1959, s. 109). Spolu s čs. letci v polském letectvu to byli první čs. vojáci, kteří bojovali proti německé armádě ve druhé světové válce. Nervozita v jednotce stoupala a dne 17. září radiová služba jednotky zachytila informaci, že sovětská armáda začala obsazovat západní Ukrajinu a západní Bělorusko.

Podplukovník Svoboda, aby se vojenská jednotka nedostala do německého zajetí, energicky zabránil panice, která se počala šířit, a rozhodl vést jednotku pěším pochodem k sovětským hranicím, které byly nejblíže. A tak se československá vojenská jednotka "Legion" vydala vstříc Rudé armádě, která postupovala na základě smlouvy Molotov - Ribentrop na tzv. Curzonovu linii, která byla po první světové válce navržena versailleským mírem jako hranice mezi Polskem a SSSR.

Pplk. Svoboda jel se svým štábem napřed v malé koloně osobních aut naložených materiálem a raněnými, a za obcí Horodišče u osady Sosnowice dne 18. září 1939 narazili na sovětské jezdecké i motorizované jednotky. Při setkání došlo k nedorozumění a střílelo se, ale záhy se vše vyjasnilo. Sovětští vojáci je poslali dál do města Podhajce, kde se hlásili u vyššího důstojníka, v pamětech L. Svoboda odhaduje, že to byl velitel sboru. Až mnohem později, začátkem zimy 1944 se Svoboda dozví, že to byl armádní komisař L. Z. Mechlis. K legionu se skupina L. Svobody již vrátit nesměla a s doprovodem byli odesláni přes Husiatyn (kde byla předválečná polsko-sovětská hranice) do Kamence Podolského. Jádro jednotky dál pochodovalo za nimi pod velením škpt. Fanty a přešli hranice až ve 21 hodin večer. Do Kamence Podolského dorazila Svobodova skupina dne 20. září ráno a byla ubytována do Voršilovských dělostřeleckých kasáren. Zbytek jednotky se k nim připojil druhý den. (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996, s. 384-386; L. Svoboda: Deník z doby válečné. Mladá fronta 2008, s. 56 - 57; L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 66).

Byl to úspěšný přechod, za situace, kdy Sověti měli uzavřenou smlouvu s Německem a kdy Čechoslováci přicházeli ze strany Polska, z území, které Sověti zabírali a kde docházelo i k ozbrojeným střetům mezi sovětskými a polskými jednotkami.

Se skupinou 198 mužů z Bronowic a s 27 čs. vojáky z protiletadlové obrany Tarnopole ztratil pplk. Svoboda spojení. Tyto skupiny se vydaly z Tarnopole a větší část skupiny se po mnoha dobrodružstvích dostala na Volyň do Českého Kvasilova a vytvořily tak zvanou "Kvasilovskou skupinou". (O. Kvapil: Cesta bouří. Brána 2010; L. Svoboda: Cestami života II. Ottovo nakladatelství 2009, s. 49-61; Za svobodu Československa: kapitoly z dějin Československé vojenské jednotky v SSSR za druhé světové války, Svazek 1. Naše vojsko 1959, s. 109)

Polsko bylo bleskově poraženo. Dne 1. září bylo napadeno a 17. září československá vojenská jednotka (tzv. legion), aby unikla zajetí německými vojsky, se vydala na pochod vstříc Rudé armádě postupující na západ. Po napadení Polska německou armádou mohla do bojů na jeho území zasáhnout jen malá skupina letců (do polského letectva vstoupilo 93 čs. letců) a malá jednotka při protiletecké obraně Tarnopolu.

V "podivné válce" Německa s Francií a Velkou Británií zůstal Sovětský svaz neutrální a podobný postoj zaujal k nacistické okupací Dánska, Norska, Holandska, Belgie a části Francie. Cílevědomě se však snažil zajistit si své hranice v Pobaltí. Neutrální postoj vedl sovětskou vládu k tomu, že souhlasila s odchodem polských jednotek, které za války ustoupily na sovětské území, do sousedního Íránu a zároveň se snažila utajit pobyt různých skupin československých vojáků na svém území.

S ohledem na tuto situaci a díky jednání L. Svobody, Sověti přijali československé vojáky ne jako zajatce, ale jako vojenskou jednotku v exilu, která u nich našla azyl. Byli vůči nim přátelští, ale vzhledem k tomu, že se Čechoslováci chtěli jako vojenská skupina udržet pohromadě a nerozptýlit se po Sovětském území, uzavřeli je do internačních táborů.